ECLI:CZ:US:2000:1.US.346.99
sp. zn. I. ÚS 346/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 346/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. T., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 26/99, ze dne 25. 3. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 12 C 5/98, ze dne 27. 11. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 1999, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto usnesení.
I. ÚS 346/99
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem se domáhal práva na ochranu osobnosti, které bylo porušeno jednáním žalované organizace - CH., a. s. Toto jednání mělo spočívat v tom, že žalovaná organizace uvedla ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 3. 1995 nepravdivé údaje způsobilé poškodit osobu stěžovatele a jeho čest. Současně v žalobě požadoval poskytnutí zadostiučinění ve výši 2 500 000 Kč. Jak soud I. stupně tak i soud odvolací však žalobě stěžovatele nevyhověly a tím podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zachování osobní cti a dobré pověsti, uvedeného v čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se neztotožnil se závěry soudů, že je zcela po právu zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověd' z pracovního poměru. V jeho případě byl pracovní poměr ukončen z důvodu podílení se na způsobené majetkové újmě, který se však neprokázal. Svědecky pak prý bylo prokázáno, že pracovníci žalované organizace dali do oběhu zprávu o tom, že pracovní poměr stěžovatele skončil z důvodu podezření na korupci. Stěžovatel má za to, že uvedením nepravdivých důvodů skončení pracovního poměru spolu s šířením zpráv o jeho údajné korupci je neoprávněným zásahem do jeho občanské cti a je způsobilé poškodit jeho dobré jméno.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze zjistil Ústavní soud, že žalovaná organizace dala stěžovateli dne 8. 3. 1995 výpověd' z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce pro porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem. Ve výpovědi bylo uvedeno, že se stěžovatel svým jednáním přímo i nepřímo podílel na vzniku majetkové újmy organizace tím, že řádně neseznámil své podřízené techniky s obsahem smlouvy o dílo s firmou L., s. r, o., a tím umožnil, že jemu podřízení pracovníci protokolárně nepřebírali rozsah a kvalitu prováděných prací a umožnili této firmě i fakturaci neprovedené práce. Dále se ve výpovědi uvádí, že řádně neprováděl kontrolní činnost svých podřízených, v jednom případě převzal neprovedenou práci a podepisoval všechny zajišťovací protokoly i přesto, že nekorespondovaly s dílčími předávacími protokoly. Soud I. stupně i soud odvolací po provedeném řízení dospěly ke shodnému závěru, že
I. ÚS 346/99
výpověd' z pracovního poměru neobsahuje takové údaje, které stěžovatel považuje za zásah do svých osobnostních práv.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily jeho právo na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti zakotvené v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje zejména v tom, že soudy nevyhověly jeho žalobě na poskytnutí zadostiučinění v celkové částce 2 500 000 Kč. Podle ust. §13 odst. 1 občanského zákoníku má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byt odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Všeobecnou podmínkou pro použití §13 o. z. je, aby šlo o závažnější zásah, který je objektivně způsobilý přivodit újmu ve sféře osobnosti. Obecné soudy však na rozdíl od názoru stěžovatele dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatel jako žalobce svá tvrzení ohledně intenzity zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti ze strany žalované organizace neprokázal. Ústavní soud má za to, že obecné soudy otázku intenzity zásahu do osobnostních práv stěžovatele posoudily v souladu
I. ÚS 346/99
s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a rovněž v intencích čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení ústavní soud v daném případě neshledal.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučeni.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. září 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu