ECLI:CZ:US:2000:1.US.349.99
sp. zn. I. ÚS 349/99
Usnesení
I. ÚS 349/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. J. T., zastoupeného JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 14/99, ze dne 23. 3. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 5 C 92/95, ze dne 29. 7. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 7. 1999 domáhá zrušení uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku. Uvádí, že ústavní stížnost podává přesto, že proti napadenému rozsudku podal ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu včas dovolání, které není dosud vyřízeno.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti od 1. lednu 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení §239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustné dovolání, taková, jak ji vyjádřil Ústavní soud v usnesení I. ÚS 171/96, ze dne 11. září 1996, ve kterém vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i publikovaná usnesení IV. ÚS 93/98 a IV. ÚS 294/98 (č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 26, sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Podle těchto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
V daném případě, jak vyplývá z napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, stěžovatel v odvolacím řízení navrhoval vyslovení přípustnosti dovolání, tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl a dovolání rozhodnutím podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu nepřipustil. Proto stěžovatel podal dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, o němž dosud rozhodnuto nebylo.
Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 1. dubna 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu