ECLI:CZ:US:2000:1.US.353.2000
sp. zn. I. ÚS 353/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 6 C 205/94, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 51/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2000.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení finanční částky ve výši Kč 519 307,99 a úroku do 31. 5. 1999 ve výši Kč
120 128,49 a 8 % úroku ze žalované částky od 1. 6. 1999 do zaplacení (jako nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu) proti České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR. Stěžovatel má za to, že citovanými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Porušení svých práv spatřuje v tom, že se rozsudky obecných soudů opírají o nesprávný výklad §5 a §6 zrušeného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (nyní platný zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), podle nichž nemá na náhradu škody nárok ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován. Domnívá se, že jeho trestní stíhání nebylo zastaveno jen proto, že trestný čin byl amnestován, ale že Vrchní soud v Praze, na základě stížnosti pro porušení zákona, svým rozsudkem ze dne 5. 5. 1994, sp. zn. 4 Tz 59/91, rozhodl, že byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod sice garantuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, ale ve svém ustanovení odstavce čtyři stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Z obsahu spisu sp. zn. 6 C 205/94 Okresního soudu v Litoměřicích Ústavní soud zjistil, že k podané stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 5. 5. 1994,
sp. zn. 4 Tz 59/91 tak, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 1979, sp. zn. 2 To 413/79, byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a trestní stíhání stěžovatele podle §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu s přihlédnutím k čl. V písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 o amnestii zastavil. V závěru svého rozsudku Vrchní soud v Praze poučil stěžovatele o tom, že Okresní soud v Litoměřicích bude v trestním stíhání stěžovatele pokračovat, prohlásí-li do tří dnů od doby, kdy mu bylo rozhodnutí o zastavení oznámeno, že na projednání věci trvá. Stěžovatel si dne 25. 8. 1994 podal k Okresnímu soudu v Litoměřicích návrh, v němž požadoval, aby České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, bylo uloženo zaplatit mu náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Okresní soud dovodil, že stěžovatel nepožádal o pokračování v trestním řízení (jak byl poučen rozsudkem Vrchního soudu v Praze), a proto mu nevznikl nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vzhledem k tomu, že jeho trestní stíhání bylo proti němu zastaveno na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a návrh stěžovatele jako nedůvodný zamítl. Rovněž Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku poukázal na skutečnost, že nárok na náhradu škody způsobenou rozhodnutím o vazbě a o trestu ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 a §6 odst. 3 zákona č. 58/1969 Sb., nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie, a rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy a jimiž se oba soudy zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo postupováno v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že z návrhu ústavní stížnosti nevyplývá, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu