ECLI:CZ:US:2000:1.US.356.2000
sp. zn. I. ÚS 356/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M.V. a Z.V., obou zastoupených JUDr. D. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 1997, čj. 21 Co 424/96 - 107, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé byli vlastníky rodinného domku čp. 394 s parcelami p. č. 769/92 a 861 v obci Police nad Metují, katastrální území V. L. V roce 1988 byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Uvedený majetek pak spravovalo město Police nad Metují. Po roce 1989 byli na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 8. 1990, sp. zn. Rt 30/90, které nabylo právní moci dne 28. 8. 1990, rehabilitováni a rozsudek byl, včetně trestu propadnutí majetku, zrušen. Stěžovatelé se domáhají vrácení uvedené nemovitosti.
Zákon č. 119/1990 Sb. sice stanovil, že důsledky rehabilitace nastávají ex tunc, avšak pokud jde o nároky, vyplývající ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku či věcí, odkázal v §23 odst. 2 na zvláštní zákon, který upraví způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Oprávněné osoby musely v důsledku toho vyčkat, až bude vydán příslušný zákon, aby mohly svá práva uplatnit podle jeho ustanovení. Stalo se tak mezi jinými zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Stěžovatelé v době vydání zákona č. 87/1991 Sb. nesplňovali jeho podmínky, které vyžadovaly, aby oprávněné osoby byly státními občany ČSFR a měly trvalý pobyt na jejím území. Stěžovatelé se tak stali oprávněnými osobami až dne 1. 11. 1994, když byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území republiky nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb. (tedy poté, co město Police nad Metují prodalo předmětnou nemovitost J. M. dne 25. 4. 1994 a nemovitosti nebylo možno vydávat, když je po 1. 10. 1991 nabyla do vlastnictví jiná osoba než stát podle čl. II, bod č. 2 zákona č. 116/1994 Sb.).
Město Police nad Metují, které hodlalo přistoupit k prodeji předmětné nemovitosti, vyšlo z toho, že oprávněné osoby musí podle zákona č. 87/1991 Sb. splňovat jednak podmínku státního občanství ČSFR, jednak podmínku trvalého pobytu na jejím území. Stěžovatelé tyto podmínky trvalého pobytu nesplňovali a město Police nad Metují, protože nebylo jiných oprávněných osob podle uvedeného zákona, mohlo dne 25. 4. 1994 přistoupit k uzavření kupní smlouvy na tuto nemovitost, aniž porušilo povinnosti vyplývající z §9 zákona č. 87/1991 Sb. V té době prakticky nebylo možno předpokládat, že dojde ke změně zákona ve prospěch osob, které do té doby nesplnily podmínku trvalého pobytu.V době, kdy stěžovatelé začali splňovat podmínky stanovené pro oprávněné osoby, tj. dnem 1. listopadu 1994, již nebylo možno nemovitosti vydat. Krajský soud také správně změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě v tom směru, že zamítl vydání nemovitosti stěžovatelům -oprávněným osobám - a splnil tak pro ně podmínku §13 citovaného zákona pro uplatnění finanční náhrady, neboť finanční náhradu oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou již nelze vydat.
Ústavní soud se seznámil podrobně s průběhem tohoto restitučního případu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé se domnívají, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a postupem soudů podle nich došlo ke zneužití práva k jejich újmě. Neuvedli však, která ústavně právní ustanovení mají na mysli a neuvedli ani meritorní námitky kromě toho, že kupní smlouvu, kterou uzavřelo město Police nad Metují, pokládali za neplatnou.
Ústavní soud tedy vyšel z toho, že jejich námitka se vztahuje k čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který se týká ochrany vlastnických práv. Současně však musel konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, nikoliv takové, jehož povaha je sporná, jak je tomu v daném případě. Ani v postupu soudů neshledal Ústavní soud závady. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž promítly principy obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný, jak bylo již výše zmíněno. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu