ECLI:CZ:US:2000:1.US.366.2000
sp. zn. I. ÚS 366/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky S., spol. s r.o., zastoupené advokátem JUDr. V. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2000, č.j. 13 Cmo 154/99-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2000, č.j. 13 Cmo 154/99-80, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1999, č.j. 28 Cm 348/98-37.
Stěžovatelka - po obsáhlých citacích výroku a odůvodnění uvedeného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, a po odkazech na příslušnou právní úpravu - odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a v následující části ústavní stížnosti věnovala pozornost skutečnosti, že ústní jednání před odvolacím soudem proběhlo v nepřítomnosti jejího pověřeného zástupce.
Stěžovatelka především uvedla, že v té době již nebyla zastoupena advokátem, "přičemž plnou moc k zastupování při ústním jednání Vrchního soudu v Praze měla udělenu slečna L. H. Ta však byla dne 9. 3. 2000 v 8,50 hod. před budovou Vrchního soudu v Praze, v okamžiku, kdy šla na jednání uvedeného soudu o odvolání proti citovanému rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze, zadržena orgány Policie ČR a posléze vzata do vazby. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na skutečnost, že není dostatečně jasné, kdo orgánům Policie ČR sdělil, že se zúčastní jednání odvolacího soudu, z něhož jí ani nebylo umožněno se omluvit a požádat o jeho nezbytné odročení. Odvolací soud proto jednal v nepřítomnosti žalobce (stěžovatelky), aniž by si ověřil důvody, pro které se stěžovatelka k jeho jednání nemohla dostavit. Tímto postupem prý znemožnil přednést při ústním jednání návrhy, ať již v meritu věci nebo návrhy procesní. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že jednáním odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Podle jejího názoru byla tatáž právní zásada porušena také nesprávným posouzením souzené věci, a to zvláště pokud jde o otázku (jíž se stěžovatelka zabývala již v odvolání ze dne 18. 6. 1999), že do konkurzní podstaty má být vráceno to, o co byl dlužníkův majetek zkrácen. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud v tomto směru "dospěl k zjevně nesprávnému právnímu závěru".
Stěžovatelka dále uvedla, že dne 1. 6. 2000 podala Obvodnímu soudu pro Prahu 2 návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u něho pod sp. zn. 20 C 53/95. Domáhala se toho, aby si Ústavní soud k důkazu vyžádal příslušný vyšetřovací spis Policie ČR (Krajského úřadu vyšetřování Středočeského kraje, odbor Kladno - ČVS: KVSC-3020/00-Fr), jakož i spis Obvodního soudu pro Prahu 2 vedený o návrhu na povolení obnovy - sp. zn. 20 C 87/2000.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2000, č.j. 13 Cmo 154/99-80, zrušil a "věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka především namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení práva na spravedlivý proces zajištěného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.
Toto tvrzení akceptovat nelze.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že postupem odvolacího soudu, který dne 9. 3. 2000 jednal v její nepřítomnosti (aniž by si ověřil důvody, pro které se stěžovatelka k jeho jednání nemohla dostavit), došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle uvedených ustanovení Listiny, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany práv zákonem stanoveným postupem u Vrchního soudu v Praze domáhala; souzená věc byla projednávána veřejně a bez zbytečných průtahů. Odvolací soud předvoláním stěžovatelky, které převzala dne 3. 3. 2000 [když předtím dopisem ze dne 28. 2. 2000 dosavadní právní zástupce JUDr. V. K. sdělil, že "na základě dohody o ukončení právní služby uzavřené dne 31. 1. 2000 mezi mnou a žalobcem bylo právní zastoupení ukončeno dnem 8. 2. 2000" (č.l. 56)], vytvořil takové podmínky, aby se věc projednávala v přítomnosti stěžovatelky a stěžovatelka se rovněž mohla vyjádřit k projednávané věci. Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že k jednání dne 9. 3. 2000 se nedostavivší L. H. ani nedisponovala udělenou plnou mocí buď pro celé řízení nebo jen - s dále uvedenou výjimkou - pro určitý úkon. Pokud stěžovatelku v řízení před Vrchním soudem v Praze L.H. dříve zastupovala, bylo tomu na základě plné moci (č.l. 56a) udělené ji stěžovatelkou pouze pro jednání před Vrchním soudem v Praze dne 10. 2. 2000 v 9.00 hodin. Ústavní soud proto dovozuje, že k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ostatními námitkami stěžovatelky, které se týkají nesprávného posouzení souzené věci obecnými soudy, se Ústavní soud nezabýval, neboť jde především o polemiku s právními názory obecných soudů a nedosahují ústavněprávní roviny.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2000, č.j. 13 Cmo 154/99-80, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl již proto, že jde o návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu