ECLI:CZ:US:2000:1.US.368.2000
sp. zn. I. ÚS 368/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele K., s. r. o., zastoupeného JUDr. V. F. ml., proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 27 E 856/98, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 9 Co 277/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, rovněž shora uvedené, jímž byl nařízen podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 3 Cm 306/97, k uspokojení pohledávky Kč 10 373 082,40 výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí stěžovatele.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly ustanovení §322 odst. 1 o.s.ř., když výkonem rozhodnutí postihly nemovitosti, které stěžovatel nezbytně potřebuje ke svému podnikání. Jinou podnikatelskou činnost než ekonomický pronájem nemovitostí -rekreačního zařízení - stěžovatel nevykonává. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vyplývající z Listiny základních práv a svobod - právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - pozn. Ústavního soudu).
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 27 E 856/98, z odůvodnění usnesení tohoto soudu ze dne 15. 7. 1999 Ústavní soud zjistil, že již tento soud se zabýval námitkou stěžovatele ohledně použití ustanovení §322 odst. 1 o. s. ř., v němž jsou uváděny věci, jichž se exekuce nemůže týkat. Okresní soud připomněl, že použití tohoto ustanovení ve výkonu rozhodnutí není bezbřehé, nelze ho vykládat tak, že se týká všech věcí, které povinný potřebuje nebo užívá k podnikání, když při exekuci jde o postižení majetku povinného v maximální míře, čímž by bylo znemožněno další podnikání. V daném případě stěžovatel je vlastníkem ještě dalších nemovitostí, které nejsou předmětem výkonu a stěžovatel je může využívat ke své nezbytné činnosti.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozhodnutí okresního soudu hodnotil jako věcně správné a ve svém usnesení ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 9 Co 277/2000, ke stejné námitce stěžovatele dovodil, že podle ustanovení §322 odst. 1 o. s. ř. jsou z exekuce vyloučeny ty věci, které povinný potřebuje ke svému podnikání nezbytně. Stěžovatel pak, dle soudu, se dostatečně nevypořádal se závěrem prvostupňového soudu o možnosti podnikání ve vztahu ke svým jiným nemovitostem. Pouhý odkaz stěžovatele na probíhající další řízení o výkon rozhodnutí prodejem jiných nemovitostí - bez pravomocně nařízené exekuce, pak dle odvolacího soudu nepostačí k vyvrácení závěru soudu prvního stupně, že je lze využívat k podnikatelským účelům.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se námitkou stěžovatele, uplatněnou v průběhu řízení před oběma soudy, řádně zabýval a v odůvodnění svého usnesení se s ní náležitě vypořádal. Ostatně stěžovatelova námitka, uvedená v ústavní stížnosti, pouze opakuje tvrzení uplatněná již ve vyjádření povinného k návrhu na výkon rozhodnutí a v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo dotčeno ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvující právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Je třeba si uvědomit, že smysl výkonu rozhodnutí spočívá v uspokojení pohledávky oprávněného. Z tohoto důvodu proto zákon, v daném případě občanský soudní řád, stanoví, že z výkonu rozhodnutí jsou vyloučeny pouze ty věci, které povinný nezbytně potřebuje ke svému podnikání.
Ústavní soud se zabýval podrobně meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu