ECLI:CZ:US:2000:1.US.370.99
sp. zn. I. ÚS 370/99
Usnesení
I. ÚS 370/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B., s. r. o., zastoupené JUDr. J. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 58/99, ze dne 3. 5. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 7. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 58/99, ze dne 3. 5. 1999.
Dne 5. 1. 1999 vydal Finanční úřad ve Vimperku pod č. j. 185/99/102930 rozhodnutí, kterým uložil stěžovatelce, provádějící směnárenskou činnost, povinnost uvádět na dokladech o nákupu valut (tzv. odpočtech valut) jméno a příjmení nebo obchodní jméno prodávajícího, adresu fyzické osoby nebo sídlo právnické osoby, identifikační číslo u právnické osoby a rodné číslo u fyzické osoby, číslo dokladu prokazující totožnost fyzické osoby, číslo dokladu o dlouhodobém pobytu nebo číslo cestovního pasu. Toto rozhodnutí vydal finanční úřad s odvoláním na ust. §39 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, které umožňuje správci daně uložit daňovému subjektu, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy vedl zvláštní záznamy, potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně. Toto rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesprávné, neboť vybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem. Podle názoru stěžovatelky může správce daně záznamní povinnost daňovému subjektu uložit jen tehdy, je-li to potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně. Podle jejího názoru není příčinná souvislost mezi totožností zákazníka a výší daňové povinnosti stěžovatelky. Vlastní postup při směnárenské činnosti je upraven opatřením České národní banky, kterým se stanoví podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými hodnotami pro devizová místa včetně postupu pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými peněžními prostředky. V cit. opatření se ukládá povinnost identifikace zákazníka až od částek v přepočtu na českou měnu přesahujících 100 000 Kč. Podle názoru stěžovatelky je rozhodnutí správce daně též v rozporu s ust. §2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který stanoví základní zásady daňového řízení. Podle odst. 2 cit. ustanovení "správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy".
Odvolací řízení proti rozhodnutí finančního řadu bylo pro nepřípustnost zastaveno a stejně tak bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního úřadu, a to s odkazem na ust. §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, podle něhož soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Podle názoru soudu bylo předmětem řízení učiněno rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti, tedy rozhodnutí ryze pořádkové povahy, které nemohlo zasáhnout do subjektivních hmotných práv stěžovatelky, ale byla jím dotčena pouze práva procesní povahy.
Stěžovatelka je však toho názoru, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který umožňuje každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ve vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k obsahu ústavní stížnosti předsedkyně senátu uvedla stěžovatelce z předchozích řízení již známé argumenty a zopakovala právní názor uvedený v napadeném usnesení. Finanční úřad ve Vimperku ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zrekapituloval celý průběh daňového řízení. Pracovníci správce daně při provedeném místním šetření u stěžovatelky zjistili, že provozuje nahodile směnárenské služby pouze v rozsahu nákup cizí měny - prodej bance. Při provozování směnárenské činnosti údajně neuplatňuje provizi a většina (téměř 100 %) obchodů se uskutečňuje pod hranicí hodnoty v Kč 100 tis. Kč, z toho nejméně 75 % obchodů je realizováno v hodnotách těsně pod 100 tis. Kč, to je v rozmezí od 90 tis. do 99 tis. Kč. Celkový obrat nahodilých obchodů v roce 1998 činil přibližně 10 000 000 DM, což v přepočtu na Kč činí zhruba 175 - 185 mil Kč. Kromě jiného při místním šetření pracovníci správce daně zjistili, že směnárna nebyla řádně označena, nebyla zveřejněna pracovní doba směnárny a nebyly veřejně oznámeny směnné kurzy dne. Na základě těchto zjištění vydal finanční úřad napadené rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti. K důvodům ústavní stížnosti pak Finanční úřad ve Vimperku uvedl, že si je plně vědom obsahu a použitelnosti §39 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a s tímto vědomím je na konkrétní případ aplikoval. Předmětný doklad - "odpočet" - o nákupu cizí měny, je z hlediska daňového řízení dokladem o příjmu, neboť při řádném vedení je na něm uvedena provize za vykonané služby a nepřímo dokladem o výdaji, neboť nákup a prodej valut je svým způsobem nákup a prodej zboží, byť zvláštního druhu. Správce daně je přesvědčen, že vydání rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti není v rozporu ani se základními zásadami daňového řízení, jak namítá stěžovatelka. Svým rozhodnutím správce daně především sledoval jistou obezřetnost v konkrétním daňovém řízení a současně sledoval cíl daňového řízení, k čemuž je legitimován §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že krajský soud tím, že řízení o žalobě proti rozhodnutí finančního úřadu s odkazem na zákonná ustanovení občanského soudního řádu zastavil, porušil její právo na soudní ochranu. Soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, když shledal, že v případě rozhodnutí finančního úřadu se jedná o rozhodnutí pouze pořádkové povahy, nezpůsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv stěžovatelky. Rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti není rozhodnutím o věci samé, správce daně jím stanovuje povinnosti, které nezasahují hmotněprávní pozici daňového subjektu. Takové rozhodnutí není tudíž rozhodnutím o stanovení daňové povinnosti daňového subjektu a neřeší ani neukládá hmotněprávní povinnost placení daně. Toto rozhodnutí má základ jen v právu procesním a je výrazem snahy o správné stanovení daňového základu a daně. Vydáním takového rozhodnutí tak nedochází k žádným změnám z hlediska práva hmotného. Právní stav, který tu byl před vydáním takového rozhodnutí, se nezměnil a hmotněprávní pozice účastníků řízení dotčena nebyla. Zákonodárce taková rozhodnutí z přezkumné činnosti soudu vyloučil a přezkum těchto rozhodnutí na základě žaloby v řízení podle části páté hlavy druhé, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), proto možný není.
Uložení záznamní povinnosti umožňuje správci daně ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může uložit daňovému subjektu, aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy, vedl zvláštní záznamy, potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně. Podle odst. 2 cit. ustanovení se povinnost vést záznamy ukládá rozhodnutím, proti němuž se nelze samostatně odvolat. Z tohoto důvodu a v souladu se zákonem bylo odvolací řízení o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu o uložení záznamní povinnosti odvolacím orgánem zastaveno. Z vyjádření finančního úřadu k obsahu ústavní stížnosti pak vyplývají důvody pro uložení záznamní povinnosti, které podle názoru Ústavního soudu opravňovaly správce daně vydat rozhodnutí, jež nelze chápat jako zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání ji usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu