ECLI:CZ:US:2000:1.US.374.2000
sp. zn. I. ÚS 374/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti ing. J. M., zastoupeného JUDr. L. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2000, čj. 26 Cdo 2319/98 - 229, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, čj. 11 Co 224/97 - 206, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 16. 6. 2000, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 19. 6. 2000 a došlo Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2000. Napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, čj. 11 Co 224/97 - 206, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 4. 1997, čj. 7 C 179/95 - 146, ve věci zrušení práva společného nájmu účastníků (žalobkyně MUDr. D. M. a žalovaného - stěžovatele) k družstevnímu bytu, nacházejícímu se v Praze 9, O. 322. Výlučným nájemcem bytu byla určena žalobkyně a žalovanému - stěžovateli - bylo uloženo byt vyklidit a žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Stěžovatel vedle usnesení Nejvyššího soudu ČR napadá též rozsudek odvolacího soudu, který byl podle jeho názoru vydán v řízení, které nerespektovalo zásadu dvouinstančního soudního řízení, obsaženou mj. v ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Namítá dále, že dokazování bylo provedeno, případně neprovedeno, v extrémním rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. opomenutím rozhodujících listinných důkazů v jeho neprospěch, v důsledku čehož jsou dle jeho mínění skutková a právní zjištění zjevně nesprávná. Dovozuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2000, čj. 26 Cdo 2319/98 - 229, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 4. 1998, ve kterém návrhu stěžovatele na připuštění práva dovolání nebylo vyhověno, bylo odmítnuto podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že přípustnost dovolání stěžovatele nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která v souzené věci přicházejí v úvahu (§237, §238 a §239 o. s. ř.).
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Takovýmto rozhodnutím v daném případě je, když dovolání stěžovatele je nepřípustné, jak potvrdil i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení, ústavní stížností napadený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, který byl doručen právnímu zástupci stěžovatele v polovině roku 1998. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu však Ústavnímu soudu ve shora uvedené lhůtě podána nebyla.
Vzhledem k uvedenému musel soudce zpravodaj tuto opožděnou stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu