ECLI:CZ:US:2000:1.US.383.2000
sp. zn. I. ÚS 383/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 1 To 418/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 26. 6. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo ke stížnosti okresního státního zástupce zrušeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. PP 202/99, kterým byl odsouzený (nyní stěžovatel) podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a stanovena mu zkušební doba v trvání sedmi roků.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl porušen §61 odst. 1 tr. zákona, když splnil všechny podmínky jeho ustanovení dané pro podmíněné propuštění. Rovněž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o občanských právech nebo závazcích, nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu), v čl. 90 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům), v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (soudce je při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 83 Ústavy ČR je totiž hlavním posláním Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud se seznámil s oběma usneseními obecných soudů, které rozhodovaly o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že k porušení práv zakotvených v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ustanovení všech shora zmíněných ústavních předpisů chrání právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že tento soud postupoval při svém rozhodování v souladu s ustanovením §61 odst. 1 trestního zákona o podmíněném propuštění, podle kterého může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Krajský soud však v tomto případě dospěl k závěru v právě opačném smyslu, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k rozsahu trestné činnosti, způsobu provedení, době pokračování, spolu se sklonem odsouzeného k páchání trestné činnosti téhož druhu, aniž si vzal poučení z dřívějšího trestu odnětí svobody a vážil si dobrodiní amnestie prezidenta republiky, nelze učinit závěr o splnění podmínek pro podmíněné propuštění ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.
Ústavní soud konstatoval, že se nezabývá přehodnocováním důvodů, které vedly nebo nevedly k rozhodnutí soudu o tom, zda odsouzeného podmíněně propustí či nepropustí z výkonu trestu odnětí svobody, neboť tato otázka je zpravidla řešena v působnosti obecných soudů, které vycházejí ze zjištění, vyplývajících z trestního spisu, a taková rozhodnutí jsou plně v jejich kompetenci. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Při řízení o podané ústavní stížnosti Ústavní soud nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k tomu, že by o stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění nerozhodovaly nezávislé a nestranné soudy, jak má na mysli ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud v tomto případě krajský soud neshledal, že se od odsouzeného dá očekávat, že v budoucnosti povede řádný život, nešlo o zásah do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud proto musel považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu