ECLI:CZ:US:2000:1.US.388.99
sp. zn. I. ÚS 388/99
Usnesení
I. ÚS 388/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Š. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 399/99, ze dne 21. 5. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 28 C 211/97, ze dne 28. 12. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 399/99, ze dne 21. 5. 1999, a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 28 C 211/97, ze dne 28. 12. 1998.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni M. V.částku 70 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 do zaplacení. Současně mu bylo uloženo zaplatit částku 24 650 Kč k rukám právní zástupkyně. Zažalovaný nárok se opíral o smlouvu o půjčce, kterou měl stěžovatel uzavřít s žalobkyní M. V. a na jejímž základě si měl půjčit částku 180 000 Kč a dosud nevrátit 70 000 Kč. Stěžovatel v soudním sporu tvrdil, že smlouvu neuzavřel s žalobkyní, ale s její dcerou L. B., a že peníze již vrátil. Soud I. stupně však dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že půjčka byla uzavřena mezi ní a stěžovatelem a že stěžovateli se naopak nepodařilo prokázat, že celý dluh vyplývající ze sjednané smlouvy, vrátil.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání v němž soudu I. stupně vytýkal nesprávně hodnocení důkazů tak, jak určuje §132 občanského soudního řádu. Odvolací soud poté rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a změnil pouze výrok o nákladech řízení.
Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za nezákonná a v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy ČR. Podle jeho názoru soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a porušily tak zásadu volného hodnocení důkazů. Navíc skutková zjištění jsou prý v hrubém nesouladu s vykonanými důkazy.
Po přezkoumání napadených rozsudků obecných soudů jakož i důvodů ústavní stížnosti musí Ústavní soud konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv vidí stěžovatel pouze v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy s tím, že skutková zjištění obecných soudů jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
K tomu Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v §132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu. Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů v občanském soudním řízení platí, že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom má pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 občanského soudního řádu). Uvedená zásada hodnocení důkazů znamená, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu. Výsledkem hodnocení důkazů je závěr o pravdivosti tvrzených skutečností, který je ve sporném řízení podkladem pro závěr o tom, zda a do jaké míry účastník řízení splnil svou povinnost prokázat skutková tvrzení. Takové hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, povede k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána. Oba obecné soudy v daném případě dospěly shodně k závěru, že žalobkyně své důkazní břemeno unesla a své tvrzení o tom, že uzavřela smlouvu o půjčce se stěžovatelem, prokázala. Naopak stěžovatel ve sporu neprokázal své tvrzení o tom, že vymáhanou částku ve výši 70 000 Kč již vrátil. Soudy své právní závěry odůvodnily především svědeckými výpověďmi svědkyně B. a Š., jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje, a to na rozdíl od obou soudů, které tyto výpovědi naopak označily za věrohodné. Jak však již Ústavní soud výše vyložil, přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy mu v zásadě nepřísluší a nemůže tedy ani ze své pozice posuzovat věrohodnost vyslýchaných svědků.
Závěrem je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Obecné soudy v daném případě postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu