ECLI:CZ:US:2000:1.US.391.2000
sp. zn. I. ÚS 391/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 391/ 2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené advokátkou JUDr. J. H., proti zásahu orgánu veřejné moci - Ministerstva zemědělství ČR - spočívajícím v nečinnosti, a to v odmítnutí zahájit přezkoumání pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - územního odboru Strakonice, ze dne 8. 7. 1997, č. j. 3/97R, v mimoodvolacím řízení podle §65 správního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila se svou stížností na ústavní soud s tvrzením, že odmítnutím zahájení mimoodvolacího řízení ze strany Ministerstva zemědělství ČR dle ustanovení §65 správního řádu, bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedla, že byla porušena její práva ve smyslu ustanovení čl. 1, 3 odst. 1 a 11 Listiny základních práv a svobod.
1. ÚS 391/ 2000
Z obsahu předmětné stížnosti vyplývá, že dne 29. 6. 1994 vydal Okresní úřad ve Strakonicích - Okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutí, dle kterého se stěžovatelka stala vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí v k. ú. K. a v k. ú. V. v restituční věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Zároveň byla stěžovatelce poskytnuta z jedné poloviny náhrada za živý a mrtvý inventář. Druhá polovina nemovitostí nebyla stěžovatelce vydána, neboť pozemkový úřad posoudil věc dle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, tak, že se na ni vztahuje dekret presidenta republiky č. 12/1945. Stěžovatelka podala dne 28. 12. 1995 podnět Ministerstvu zemědělství ČR k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. Ministerstvo zemědělství, ústřední pozemkový úřad k podnětu stěžovatelky vydalo dne 8. 8. 1996 rozhodnutí, č. j. 126/96-3152, kterým rozhodnutí pozemkového úřadu zrušilo a věc vrátilo pozemkovému úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Na základě tohoto rozhodnutí pak pozemkový úřad vydal dne 17. 4. 1997 nové rozhodnutí v předmětné věci a stěžovatelka se stala výlučnou vlastnicí uvedených nemovitostí. Rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 24. 5. 1997. Na základě shora uvedených skutečností pak se stěžovatelka domáhala ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. na Ministerstvu zemědělství, územním odboru ve Strakonicích, vydání rozhodnutí o povinné osobě k poskytnutí náhrady za druhou polovinu živého a mrtvého inventáře podle zákona o půdě. Ministerstvo vydalo dne 8. 7. 1997 rozhodnutí, č. j. 3/97/R, kterým návrh stěžovatelky zamítlo s odůvodněním, že podle zákona č. 243/1992 Sb. se oprávněným osobám vydávají nemovitosti, které přešly na stát za podmínek uvedených v §2 odst. 1 cit. zákona a že stěžovatelka nárok na poskytnutí druhé poloviny náhrady za živý a mrtvý inventář nesplňuje. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek k Ministrovi zemědělství ČR, který rozhodnutím ze dne 19. 1. 1998 pod č. j. 48/98-1000 napadené rozhodnutí potvrdil.
Dne 15. 11. 1999 podala stěžovatelka Ministerstvu zemědělství ČR ve smyslu ust. §65 správního řádu podnět k přezkoumání shora uvedených rozhodnutí mimo odvolací řízení. K tomuto podnětu sdělil Ministr zemědělství ČR dopisem ze dne 16. 5.
1. ÚS 391/2000
2000 pod č. j. 1143/2000-1000 stěžovatelce, že pro zahájení mimoodvolacího řízení nebyly shledány ve smyslu ust. §65 správního řádu důvody.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisového materiálu a na základě posouzení skutkového i právního stavu v předmětné věci dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky není přípustná s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud musel konstatovat, že stěžovatelka ve své stížnosti výslovně neuvedla podstatnou okolnost pro posouzení předmětné věci, a to skutečnost, že ve věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto na základě právního názoru vysloveného v rozsudku Krajského soudu v ústí nad Labem ze dne 11. 1. 1994, sp. zn. 15 Ca 611/93-20. Citovaným rozsudkem soud potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 17. 9. 1993, č. j. 624/91, kterým nebyla schválena dohoda o vydání předmětných nemovitostí. Krajský soud dospěl k závěru, že pozemkový úřad nepochybil, pokud dohodu o vydání pozemků neschválil, neboť předmětem vydání byla i ideální polovina pozemků, na jejichž vydání se vztahuje zákon č. 243/1992 Sb.
Vzhledem k uvedené okolnosti musel ústavní soudu postupovat v intencích platné právní úpravy tak, že pokud již bylo jednou pravomocně ve věci rozhodnuto, a to na základě právního názoru vysloveného soudem, není možno ve věci aplikovat mimořádné opravné prostředky dle správního řádu a nově rozhodovat ve smyslu tohoto právního předpisu.. Pokud se tak v dané věci přesto stalo, neshledává ústavní soud postup orgánů veřejné správy právně relevantním. Ve smyslu ustanovení čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, kterou vykonávají jménem republiky nezávislé soudy (čl. 81 Ústavy). Každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Na posuzovanou věc se vztahuje právní úprava daná zákonem o půdě a jeho prováděcím předpisem, kterým je zákon č. 243/1992 Sb. Procesní stránka uplatnění nároku je upravena jednoznačně v ustanovení §9 zákona o půdě. Zákonem stanoveným způsobem uplatnění práva je v případě návrhu na přezkum
I. ÚS 391/2000
rozhodnutí pozemkového úřadu podání účastníka u soudu. Pouze tento stanovený orgán veřejné moci je oprávněn v dané restituční věci rozhodnout, a proto je následná aplikace správního řádu vyloučena.
Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR z 16. 5. 2000, jež odmítlo zahájit v mimoodvolacím řízení přezkum rozhodnutí o zamítnutí nároku stěžovatelky.
Pokud se jedná o nárok stěžovatelky na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář dle zákona o půdě, ve smyslu ustanovení §20 zákona o půdě je stanoven proces uplatnění tohoto nároku tak, že pokud nedojde k dohodě, rozhodne na návrh soud. Jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu, tohoto prostředku stěžovatelka nevyužila. Stěžovatelkou napadený "jiný zásah orgánu veřejné moci" proto v dané věci není možno hodnotit jako porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, když tato včas nevyužila odpovídajícího zákonem stanoveného postupu. Z tohoto aspektu je návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve, znění pozdějších předpisů, nepřípustný.
Po zvážení všech okolností v uvedené věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. září 2000
/
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu