ECLI:CZ:US:2000:1.US.391.99
sp. zn. I. ÚS 391/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 391/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného Mgr. K. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 37/99, ze dne 15. 6. 1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 31/98, ze dne 2. 2. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 37/99, ze dne 15. 6. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 31/98, ze dne 2. 2. 1999. V ústavní stížnosti uvedl, že byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234
I. ÚS 391/99
odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, a dále další trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl udělen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků ve věznici s ostrahou. Stěžovatel tvrdí, že v řízení na prvním stupni jakož i u odvolacího soudu nebyl k řízení přibrán tlumočník, a to přesto, že plně neovládá český jazyk a řízení bylo pro něj z tohoto důvodu značně nepřehledné a nesrozumitelné. Rovněž z tohoto důvodu nebyl stěžovatel schopen plně uplatnit své právo na obhajobu. Vzhledem k tornu se stěžovatel domnívá, že postupem soudů bylo porušeno nejen jeho právo na obhajobu, ale zejména právo na tlumočníka podle čI. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že orgány činné v trestním řízení musejí zkoumat, zda nejsou podmínky pro přibrání tlumočníka, a to zcela nezávisle na aktivitě obviněného. Pokud pak tyto podmínky zjistí, musí bez odkladu tlumočníka k řízení přibrat. Pokud se proto orgány činné v trestním řízení pouze spokojí s ustanovením obhájce v situaci, kdy jej obviněný mít musí, ale již nezkoumají jazykové schopnosti obviněného, vybavují tak sice obviněného právní možností realizace obhajoby, která se však vzhledem k jazykové bariéře nemůže plně rozvinout. Podle přesvědčení stěžovatele by rozhodná aktivita měla být na orgánech činných v trestním řízení, které by v situaci, kdy mají pochybnosti o jazykových schopnostech osoby vůči niž se trestní řízení vede, byly povinny ustanovit takové osobě ex officio tlumočníka. Vzhledem k tomu, že se tak v daném případě nestalo, stěžovatel trvá na tom, že byla porušena jeho výše uvedená základní lidská práva.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal stanoviska účastníků řízení a spisový materiál. Z vyjádření účastníků řízení vyplynulo, že stěžovatel v průběhu celého řízení tlumočníka odmítal s tím, že český jazyk ovládá velmi dobře, neboť v České republice žije již 4 roky. Proto Ústavní soud přezkoumal celý spisový materiál, a to od přípravného řízení až po řízení odvolací a zjistil následující skutečnosti.
I. ÚS 391/99
Stěžovatel byl zajištěn dne 4. 5. 1998 ve 20:15 hodin a dne 5. 5. 1998 mu bylo sděleno obvinění. První výslech obviněného se konal dne 5. 5. 1998 ve 13:50 hodin. Při tomto prvním výslechu byl poučen o právech obviněného ve smyslu trestního řádu a po tomto poučení uvedl do protokolu (č. I. 46) "rozumím velmi dobře česky, v ČR bydlím 4 roky a proto vyšetřovateli plně rozumím a tlumočníka nechci a tlumočníka odmítám". Výslech obviněného pokračoval dne 22. 5. 1998 a v protokolu o výslechu je uvedeno "Česky rozumím velmi dobře, jak jsem již minule uvedl, a proto u úkonu tlumočníka nepotřebuji a budu vypovídat v jazyce českém" (č. I. 47). Dále na č. I. 50 je pokračování v protokolu o výslechu obviněného ze dne 18. 8. 1998, v němž obviněný uvádí "tlumočníka odmítám, česky rozumím a k věci uvádím...".
První hlavní líčení ve věci se konalo dne 18. 1. 1999 a v předvolání k němu žádal soudce o sdělení, zda stěžovatel ovládá český jazyk či zda žádá tlumočníka (č. I. 177). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 1. 1999 vyplývá, že stěžovatel jako obžalovaný byl poučen o svých právech a o tlumočníka nepožádal (č. I. 187). Hlavní líčení bylo odročeno na 2. 2. 1999 a podle protokolu ani zde stěžovatel tlumočníka nežádal (č. I. 226). Rozsudek byl vyhlášen dne 2. 2. 1999 a stěžovatel jako obžalovaný se proti němu na místě odvolal. V odůvodnění svého odvolání zpracovaném obhájcem žádnou námitku ohledně nepřibrání tlumočníka nevznesl. Veřejné zasedání k projednání odvolání se konalo dne 15. 6. 1999. Podle protokolu (č. I. 287) byl stěžovatel poučen, k čemuž uvedl, že poučení rozuměl a tlumočníka nežádá.
Ze spisového materiálu tedy jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v průběhu celého přípravného řízení jakož i v řízení před soudem o tlumočníka nejen nežádal, ale výslovně jej odmítal. Přibrání tlumočníka je upraveno v §28 trestního řádu, podle něhož se tlumočník přibere, prohlásí-li obviněný, že neovládá jazyk, v němž se jednání vede. Shodně je toto právo upraveno v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož ten, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Rovněž tak v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na něž v ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje, je pomoc
I. ÚS 391/99
tlumočníka zakotvena jako právo obviněného. Cit. ustanovení zní: Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Je tedy zřejmé, že se jedná o právo účastníka řízení, nikoli o povinnost státu zjišťovat jazykové schopnosti účastníků řízení, v daném případě obviněného a posléze obžalovaného. Konstrukce stěžovatele o povinnosti orgánů činných v trestním řízení ustanovit tlumočníka ex officio, na níž je ústavní stížnost založena, je ryze účelová, když po skončení řízení, které dopadlo v jeho neprospěch, namítá skutečnosti, které v průběhu celého řízení nenamítal, ba dokonce své právo vědomě odmítal.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučeni Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr.Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu