ECLI:CZ:US:2000:1.US.392.2000
sp. zn. I. ÚS 392/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. P. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 3 T 53/99, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 7 To 96/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 30. 6. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku shora označený, kterým byl odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona k §222 odst. 1 tr. zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let, s dohledem a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a obžalovaný (nyní stěžovatel) byl nově uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona k §222 odst. 1 tr. zákona a nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovaná rozhodnutí okresního a krajského soudu jsou v rozporu s ústavně stanoveným postupem, jsou projevem zřejmé libovůle při soudním rozhodování, vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu, jsou v rozporu se zásadou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. Rovněž porušují nejen zákonná ustanovení trestního řádu, ale i práva stanovená Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 - řádný a zákonný proces), Ústavou ČR (čl. 1 - úcta k právům a svobodám) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 3 písm. d/ - vyslýchání svědků).
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že inkriminovaného trestného činu se nedopustil, že naopak on byl surově zbit poškozeným. Dále poukazuje na to, že nebyl objasněn mechanismus vzniku zranění poškozeného a nebyly provedeny jím žádané další důkazy, jako vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví traumatologie pohybového ústrojí, prověrka jeho výpovědi i výpovědi poškozeného na místě samém za přítomnosti znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zjištění dalšího člena posádky vozidla. Závěrem poukazuje na skutečnost, že v dané trestní věci učinil trestní oznámení na poškozeného, ale orgány činnými v trestním řízení o jeho podnětu nebylo rozhodnuto.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 3 T 53/99, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudů o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. V trestním řízení byl prokázán mechanismus vzniku zranění poškozeného na základě vypracovaného znaleckého posudku a výslechu znalce, který rovněž vyvrátil obhajobu stěžovatele ohledně vzniku zranění poškozeného. K námitce stěžovatele, že on sám byl zbit poškozeným, bylo zjištěno, že byl poraněn na pravém stehně a v oblasti pravého ramene a paže, ale nebylo prokázáno, že ke zraněním došlo v důsledku úderů pěstí či kopáním. K námitce zjištění dalšího člena posádky vozidla nutno dodat, že ze spisového materiálu je patrno, že soudem bylo vynaloženo úsilí k ustanovení tohoto svědka, když byl vyslechnut svědek L. R. a svědek L. L. Rovněž nelze uznat stěžovatelovu námitku, že o jeho trestním oznámení nebylo rozhodnuto, když v trestním spisu je založeno oznámení stěžovatele, že byl pobit taxikářem a tento listinný důkaz byl soudem prvého stupně proveden.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Co se týká trestního řízení, platí zde zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů (ustanovení §2 odst. 6 a §125 tr. řádu). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu