ECLI:CZ:US:2000:1.US.395.2000
sp. zn. I. ÚS 395/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. D., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 30 Ca 225/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem ústavní stížnosti, který došel Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2000, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 20. 10. 1999, č.j. 8522/99/01-2092. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu ve Svitavách ze dne 16. 7. 1999, č.j. TR 35/CDP/99, jímž byla stěžovateli uložena pokuta za celní delikt z důvodu, že stěžovatel při vyvážení zboží do Slovenské republiky předložil celní prohlášení, ve kterém prohlásil, že k vývozu předmětného zboží není třeba předkládat licenci, ač se jednalo o vojenský materiál, k jehož vývozu bylo třeba licence.
Stěžovatel je toho názoru, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a způsobem, který zákon stanoví, a dále do práv zakotvených v čl. 36 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod, podle nichž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že Krajský soud v Hradci Králové nezpochybnil nesprávné hodnocení celních orgánů, které jeho jednání hodnotily jako naplnění skutkové podstaty celního deliktu a ztotožnil se s hodnocením, že jde o sankci za porušení zájmů chráněných celním zákonem. Stěžovatel dále namítá, že je proti němu vedeno trestní stíhání pro trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle §124d odst. 1 tr. zákona u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 465/99 a zde mu hrozí uložení přísnější sankce než za celní delikt a byl by tak postižen za stejné jednání několikrát.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Na základě žádosti Ústavního soudu ohledně stavu trestní věci stěžovatele vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 465/99, tamní soud sdělil, že dosud nebylo nařízeno hlavní líčení.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 225/99, Ústavní soud z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 14. 3. 2000 zjistil, že krajský soud se zabýval otázkou, zda vyvážené zboží bylo vojenským materiálem a zda mělo vývozní licenci. Dospěl k závěru, že o udělení licence je třeba předem požádat pro každou smlouvu, jejímž předmětem je obchod s vojenským materiálem, protože jde o formu státního dozoru nad obchodováním s tímto zbožím. Tím, že stěžovatel neuvedl v celním prohlášení pravdivé údaje o předmětném zboží, dopustil se celního deliktu. K námitce ohledně souběžně vedeného trestního řízení pak uvedl, že v případě uložení pokuty jde o sankci za porušení zájmů chráněných celním zákonem.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecným soudem, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecného soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku se s nimi náležitě vypořádal. Ústavní soud má za to, že krajský soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu postupoval v souladu s ustanovením §245 o.s.ř. (přezkum zákonnosti a správního uvážení) a k rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, nedošlo. Jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nelze tedy akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, když stěžovateli soudní ochrana odepřena nebyla, ale byla zákonem stanoveným postupem poskytnuta. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když v daném případě všechny orgány státu postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Pokud jde o stěžovatelem namítané několikanásobné postižení za stejné jednání, je třeba konstatovat, že v současné době byl postižen toliko za správní delikt, když v jeho trestní věci dosud nebylo nařízeno hlavní líčení. Za dané situace nic nebrání stěžovateli, aby po pravomocném rozhodnutí soudu, v případě jeho nesouladu s ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud.
Z výše uvedených zjištění a zhodnocení dílčích závěrů dospěl Ústavní soud k tomu, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele a že je nutno pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu