Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.05.2000, sp. zn. I. ÚS 397/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 80/18 SbNU 189 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.397.98

sp. zn. I. ÚS 397/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě stěžovatelky S. A. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v P.a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou níže uvedeny, takto: Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, čj. 23 Cdo 1787/98 - 65, a Krajského soudu v P. ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co 490/97 - 51, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 14. 9. 1998, doplněné podáním ze dne 17. 12. 1998, napadá v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v P. a Nejvyššího soudu ČR. Navrhuje jejich zrušení s tím, že těmito rozhodnutími, jakož i rozsudkem soudu prvního stupně, byla porušena její zaručená práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva, uvedená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že soudy při svém rozhodování nesprávně považovaly výměr ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, čj. 17.597/46, za závazný pro své rozhodování a nepřihlédly, případně nesprávně si vyložily ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud není vázán rozhodnutím správního orgánu. Soudy přehlédly, že žalobu na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla nucena podat, aby tak získala legitimaci k žádosti o poskytnutí finanční náhrady. Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co 490/97 - 51, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ch. ze dne 16. 4. 1997, čj. 8 C 223/95 - 33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky požadující, aby žalovaným I. S. a ing. I. V. byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 383 se stavební parcelou č. 480, o výměře 226 m2, podzemní garáže s parcelou č. 540 o výměře 24 m2 a zahrady č. 770/28 o výměře 507 m2, zapsaných na LV č. 16 pro katastrální území Ú. u Katastrálního úřadu Ch. a připustil proti svému rozsudku dovolání se zřetelem k tomu, že otázku výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž zda je lze vztáhnout i na případ přechodu vlastnictví a nikoli jen převodu mezi živými, považoval odvolací soud za otázku zásadního významu, když v posuzovaném případě byl uplatněn nárok proti žalovaným jako osobám blízkým osobě, která věc od státu nabyla a obě žalované nabyly nemovitost od původního nabyvatele cestou dědictví po jeho úmrtí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k názoru, že výměr ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, jímž byly sporné nemovitosti rodičům žalobkyně odňaty, byl aktem politické perzekuce porušujícím uznávaná lidská práva ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona č. 87/1991 Sb.; poněvadž však k tomuto aktu došlo před počátkem rozhodné doby stanovené restitučním zákonem (před 25. 2. 1948), nemůže na něj, dle odvolacího soudu, ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. dopadnout. Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 23 Cdo 1787/98 - 65, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v P. dle §243b odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval odvolacím soudem vymezenou právní otázkou. Vyslovil názor, že neshledal-li odvolací soud celé své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce, lze dovolání podat, vedle vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. a vad ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení bylo připuštěno. Jestliže odvolací soud za otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení připustil dovolání, považoval pouze otázku výkladu ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona, nelze proto, aby v daném případě zkoumal Nejvyšší soud ČR opodstatněnost dovolacích námitek stěžovatelky zpochybňujících závěr odvolacího soudu, podle něhož se na věc nevztahuje restituční zákon. Nemůže-li v posuzovaném případě dovolací soud přezkoumat právní závěr, týkající se aplikovatelnosti restitučního zákona a naopak ho musí respektovat, nemůže dospět k závěru o nesprávnosti dovoláním napadeného rozsudku, byť by řešení otázky vyhrazené dovolacímu přezkumu nebylo správné. Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska zúčastněných soudů. Krajský soud v P. ve svém přípise ze dne 21. 3. 2000 zastává názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec nedošlo ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 citovaného dekretu a že rozhodnutí Okresního národního výboru v M.ze dne 27. 9. 1946 bylo aktem porušujícím lidská práva ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Domnívá se však, že k tomuto aktu došlo před 26. 2. 1948, a proto se na něj nemůže vztahovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Avšak bez ohledu na to, i v případě, že by byla splněna podmínka, že věc přešla v rozhodném období na stát z některého z důvodů uvedených v §6 zákona, nelze návrhu vyhovět, neboť žalovaný nemůže být v této věci pasivně legitimován. Jde totiž o blízkou osobu původního nabyvatele nemovitosti od státu, která ji však nabyla dědictvím po tomto nabyvateli a nikoli převodem z něho, jak požaduje ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud v Ch. odkázal ve svém vyjádření na závěry rozsudků všech tří soudů. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 6. 10. 1998. Ústavní soud přezkoumal námitky uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i údaje a doklady obsažené ve spisech a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Týká se aplikace restitučních předpisů, kde původ křivdy ve formě perzekuce zasahuje do období před rokem 1948, ale kde křivda byla způsobena v rozhodném období let 1948 - 1989. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. To znamená, že nesmějí opomenout ani řešení otázek souvislých a všímat si situací, v nichž se akt křivdy zrodil a vyvinul. Je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Proto také jsou restituční předpisy označovány jako leges speciales. S některými rozhodujícími okolnostmi restitucí se některé soudy nevyrovnaly a nebyly dostatečně zohledněny v jejich rozhodnutích. V předmětné věci má svůj význam posouzení otázky, zda majetek, údajně konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege od roku 1945. Z listinných dokladů ve spise vyplývá, že podle rozhodnutí ONV v M.ze dne 20. 9. 1945, čj. 765/45, se předmětné nemovitosti, jichž se ústavní stížnost týká, vyjímají z národní správy podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., neboť patří právním předchůdcům stěžovatelky, jimž byly v roce 1942, v důsledku rasové perzekuce, vyvlastněny. Tehdy bylo potvrzeno, že není námitek, aby se původní vlastníci ujali svých povinností a museli tedy splňovat podmínky podle ustanovení §24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. Stěžovatelka spolu se svými rodiči se vrátila domů po osvobození koncentračního tábora v Terezíně dne 8. srpna 1945 a s nimi předmětnou nemovitost nerušeně užívala až do jejich odchodu do emigrace v roce 1948. Dalším rozhodnutím téhož ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, čj. 17577/46, vydaným podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., byly bez bližšího zdůvodnění předmětné nemovitosti konfiskovány, údajně proto, že právní předchůdci stěžovatelky jsou osobami podléhajícími konfiskaci podle ustanovení §1 odst. 1, 2 a 3 a touto cestou měly nemovitosti přejít na stát. Obecné soudy zřejmě přehlédly, že na rodiče stěžovatelky (a nepřímo na jejich tehdy třináctiletou dceru - nyní stěžovatelku) se ustanovení o konfiskaci nemohlo vztahovat, protože z konfiskace byli podle §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. vyňati občané německé národnosti, kteří zůstali věrni Československé republice, nikdy se neprovinili proti národu českému a slovenskému a trpěli pod nacistickým terorem. Tak závažnou otázku měly obecné soudy v procesu restituce podrobit své zvláštní pozornosti, zejména když šlo o posouzení otázky lidských práv a svobod a přístupu k soudu pro osoby, které utrpěly křivdu. Ustanovení §135 o. s. ř. jim k tomu dávalo dostatečný podklad i možnost, jak vyvodit z toho důsledky pro další rozhodování, stejně jako nález Ústavního soudu, týkající se dekretu č. 108/1945 Sb. (č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3 str. 87). Odvolací soud se správně postavil na stanovisko, že nemovitosti byly v roce 1942 vyvlastněny v důsledku rasové perzekuce, takže nemělo dojít ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., a výměr ONV ze dne 27. 9. 1946 správně pokládá za akt politické perzekuce, který porušuje uznávaná lidská práva ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale svou myšlenku nedokončil vzhledem k tomu, že nenašel pro sebe správný výklad §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. posouzení, zda toto ustanovení lze vztáhnout i na přechod vlastnictví a nikoliv jen převod mezi živými. Připustil proto dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo podáno a bylo zamítnuto, aniž by dovolací soud přezkoumával z jím uvedených procesních důvodů aplikovatelnost restitučního zákona. Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zrekapitulovat, že v zásadě souhlasí se stanoviskem Krajského soudu v P., pokud jde o domnělou konfiskaci, provedenou ze strany ONV v M.a s hodnocením vzniklé situace jako porušení lidských práv ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasí však s odvolacím soudem v tom, že k uvedenému protiprávnímu aktu došlo před 26. 2. 1948 a nelze použít ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, původ křivdy ve formě perzekuce, případně rasové a národní diskriminace, sahá nepochybně až do doby před druhou světovou válkou. Rodiče stěžovatelky, doc. dr. P. K. a A. K., byli spoluvlastníky domu čp. 383 v Mariánských Lázních, který postavili na pozemkové parcele č. 480 v roce 1935. Toto jejich vlastnictví, včetně zahrady a podzemní garáže, bylo zapsáno v pozemkové knize vl. č. 1032 pro katastrální území U. V roce 1938, po zabrání části pohraničních území ČSR, byla tato nemovitost zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek. Na podzim roku 1945, po návratu z koncentračního tábora, byla tato vila spolu s pozemky vrácena podle §24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. prezidenta republiky jako majetek osob, které trpěly pod nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Zápis v pozemkové knize byl v roce 1946 obnoven v původním znění, tj. jako vlastnictví rodičů stěžovatelky a byl vložen výmaz práva vlastnického pro Německou říši. Rodina K. v domě žila až do roku 1948, kdy se z Československa vystěhovala. Jedinou dcerou a dědičkou ze závěti po otci je dcera, stěžovatelka S. A. B.. Její otec zemřel dne 10. 12. 1971, matka ještě před ním. Z toho důvodu se pokládá za jedinou oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Přestože vlastnictví předmětných nemovitostí bylo, jak výše uvedeno, znovu zapsáno v pozemkové knize a učiněno tak pro manžele K. nesporným, vydal ONV v M.výměr ze dne 27. 9. 1946, o konfiskaci právě tohoto majetku. Výměr údajně nabyl právní moci dne 7. 2. 1947. Jeho celé odůvodnění zní: "Není jisto, zda se nejedná o nepřátelský majetek." Byl jim tedy majetek konfiskován jako německý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, ač již v souvislosti s vrácením pozemku v roce 1945 bylo nesporné, že u majitelů šlo o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem. Jde proto o rozhodnutí, které nelze považovat za právní akt, nýbrž za paakt, k jehož obsahu nelze přihlížet a tuto prejudiciální otázku si procesní soud mohl posoudit sám. O odvolání dr. P. K. proti posledně uvedenému výměru rozhodoval Městský národní výbor v M.a Krajský národní výbor v P.; jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno dne 3. 1. 1962, tedy v době, na niž se vztahuje i zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., a zejména jeho ustanovení, týkající se perzekucí. V této době také zřejmě přešly nemovitosti na stát, buď na základě pravomocného, ale protiprávního rozhodnutí KNV v P. nebo na základě rozhodnutí Městského národního výboru, jímž byla předmětná nemovitost předána do správy Podniku bytového hospodářství města M., nebo případně i bez právního důvodu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., a doložila osvědčení o státním občanství ČR. Má tedy možnost se domáhat svých nároků podle tohoto zákona, zejména podle §2 odst. 1, když vyšlo najevo, že majetek, který zdědila po svých rodičích, skutečně přešel na stát, který se tak stal povinnou osobou. V konkrétním případě však povinnost fyzické osoby vydat věc se týká, ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nejen osoby, která získala věc od státu, který sám nabyl oprávnění s ní disponovat některým ze způsobů uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., ale také těch osob blízkých (§116 obč. zákoníku), na které tato věc byla původním nabyvatelem převedena. Nástupnictví v povinnosti věc vydat se však podle názoru obecných soudů netýká těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily, což je případ této stížnosti. Ústavní soud vyhodnotil výše uvedená zjištění i stanoviska obecných soudů a zjistil, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o právo na soudní ochranu stěžovatelky a čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a svým nálezem zrušil ústavní stížností napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto nálezu (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.). Neshledal porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože nešlo o vlastnické právo již konstituované, ale o právo, které bylo a ještě je předmětem sporu. Soud druhého stupně musí nyní znovu věc posoudit z uvedených hledisek, zdůvodnit, proč nejsou dány podmínky pro faktické vydání věci stěžovatelce jako oprávněné osobě a uvést, že v případě, že nemovitost nelze vydat, může uplatnit oprávněná osoba požadavek na finanční náhradu podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poté, co nabude právní moci rozsudek, kterým by byl zamítnut návrh na vydání věci. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. května 2000