ECLI:CZ:US:2000:1.US.397.99
sp. zn. I. ÚS 397/99
Usnesení
I. ÚS 397/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 127/98, ze dne 6. 5. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 127/98, ze dne 6. 5. 1999, kterým bylo podle jeho názoru porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a právo na vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ - pozemkového úřadu, č. j. PÚ-R-25/91/III-137/97/KO, ze dne 29. 9. 1997. Tímto rozhodnutím se spoluvlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí stali podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, E. V. a Ing. J. H. Současně s tím bylo zřízeno na vydávaných pozemcích v k. ú. Č., parc. č. 4283/1 a 4284/4, věcné břemeno práva chůze a jízdy ke stavbě na stavební parcele č. 4280/1 a 4280/2 ve prospěch vlastníka staveb.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím byly vydány pozemky, které jsou zastavěny stavbami, které jsou ve vlastnictví stěžovatele, a pro jejichž vydání nesvědčí důvod, pro který lze zastavěný pozemek vydat dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Co se týče části parcely č. 75/1 - zahrada, části parcely č. 4284/1 o výměře 2523 m2, a stavební parcely č. 4284/2 o výměře 640 m2, tyto neměly být zcela jistě vydány, neboť jsou zastavěny stavbami skleníků se zastavěnou plochou podstatně větší než je 300 m2, což je výměra, která je limitem pro možnost definování konkrétní stavby jako stavby jednoduché ve smyslu §2 vyhlášky č. 85/1976 Sb.
Skleník je sice podle stěžovatele stavbou, která je svým účelem zřízena pro zemědělské využití, ale současně brání zemědělskému využití samotného pozemku, na němž stojí. Vydáním těchto pozemků může bránit rovněž rozdílnost v subjektu vlastníků vydávaného pozemku a stavby skleníku.
Dále neměla být podle názoru stěžovatele vydána ani parcela č. 75/1, dle katastru nemovitostí část parcely č. 4284/4 lit. "e". Jde totiž o vybetonovanou plochu, sloužící jako přístupová cesta ke stavbě na parcele č. 4280/2. Rovněž tak neměla být vydána ani parcela č. 4282, na níž stojí stavba vodárny, je v ní umístěn i agregát jako náhradní zdroj elektrického proudu a její technologické zařízení slouží pro všechny další objekty nacházející se v areálu zahradnictví. Podstatná část vydané parcely č. 4283/1 lit. "r" je vyasfaltovanou cestou, tj. rovněž zastavěnou plochou, která slouží výlučně jako přístupová cesta do skleníku a do objektu dílen a kanceláří.
Rozhodnutím soudu došlo k takovému právnímu stavu, který omezuje vlastnická práva k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatele. Nejde přitom o obvyklé a přípustné omezení vlastnických práv, ale naopak o omezení vzniklé jako důsledek nevhodné aplikace předpisů hmotného práva - §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jde o takové omezení vlastnického práva, kterým došlo k narušení práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Došlo k situaci, kdy vlastníkem veškerých staveb je stěžovatel, zatímco vlastníky pozemků jsou vedlejší účastníci. Tento stav je stavem, který brání využití vlastnického práva ke stavbám stojícím na těchto pozemcích, a to i v tom smyslu, že stěžovatele omezuje v možnostech podnikatelského využití těchto staveb.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Praze uvedl, že odkazuje na důvody uvedené v napadeném rozsudku a navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Okresní pozemkový úřad Praha - západ uvedl, že ty nemovitosti, které byly po převzetí státem zastavěny trvalými stavbami, bránícími zemědělskému využití pozemku, nebyly oprávněným osobám vydány. Podle názoru pozemkového úřadu však stavba skleníku nebrání zemědělskému využití pozemku, a proto nezáleží na tom, zda je či není stavbou jednoduchou. Protože stěžovatel koupil všechny objekty situované na předmětných pozemcích v roce 1993 jako stavby na cizím pozemku, nemůže být změnou majitele pozemku dotčen na svém ústavním právu na vlastnictví. Naopak zřízením věcného břemene přístupu ke stavbám ve vlastnictví stěžovatele se jeho postavení jako vlastníka staveb upevnilo a má možnost jejich nerušeného užívání. Pozemkový úřad navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Zemědělské družstvo D., zastoupené JUDr. D. K., ve svém vyjádření uvedlo, že vlastnické právo ke stavbě zůstalo výrokem soudu nedotčeno, změna se týká pouze vlastnictví pozemků. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Správa a údržba silnic Praha - západ neměla k ústavní stížnosti žádné připomínky. E. V., zastoupená JUDr. K. L., ve svém vyjádření uvedla, že stavby, jejichž je stěžovatel vlastníkem, jsou zatíženy zástavní smlouvou ve prospěch Komerční banky pro pohledávku 4 076 000 Kč, která není splácena, takže dluh je podstatně vyšší o narůstající úroky. Je proto otázkou, jak dlouho ještě bude stěžovatel vlastníkem staveb. Pozemky byly pronajaty Pozemkovým fondem stěžovateli za účelem provozu zahradnictví, ale stěžovatel jej v současné době využívá pro provoz Pneuservisu. Zahradnictví se v areálu neprovozuje již od roku 1994, navíc stěžovatel nemá pro provoz zahradnictví živnostenské oprávnění. Vydáním pozemků nebyl stěžovatel dotčen na svých vlastnických právech, neboť vlastníkem pozemků nebyl a není a vlastníkem staveb zůstává i nadále. Ing. J. H., zastoupený JUDr. M.K., uvedl, že se domnívá, že soud rozhodl po právu a navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
II.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Obecný soud ve svém rozhodnutí vyložil důvody, pro které potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu. Uvedl, že zastavěné plochy u stavby vodárny na stavební parcele č. 4282 a chaty na stavební parcele č. 4283/2, které jsou ve vlastnictví stěžovatele, nepřesahují 300 m2 a ani rozpětí nosných konstrukcí nepřesahuje 9 m a výška 1,5 m. Proto je soud názoru, že se jedná o stavby jednoduché ve smyslu §139b odst. 5 stavebního zákona, a jejich vydání nebrání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při posuzování, zda stavby skleníků na pozemku parcelní č. 4284/2 brání či nebrání vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soud především zkoumal, zda tyto stavby brání či nebrání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Protože uvedené stavby slouží zemědělské výrobě a využití pozemku souvisí se stavbou na něm zřízenou, lze podle názoru soudu dovodit, že stavby skleníků jsou stavbami, které nebrání zemědělskému využití pozemku, a proto lze tyto pozemky rovněž vydat. S tímto závěrem krajského soudu se ztotožnil i Ústavní soud, když neshledal, že by došlo k porušení nebo omezení práva stěžovatele vlastnit majetek. Jeho vlastnické právo ke stavbám na vydávaných pozemcích nebylo rozhodnutím soudu nikterak dotčeno, neboť i nadále zůstávají v jeho vlastnictví. Ke změně došlo pouze v případě vlastnického práva k pozemkům, na nichž stavby stěžovatele stojí. Vůči stěžovateli však změnou vlastníka pozemků nedošlo k žádné podstatné změně, neboť vlastníkem pozemků bude i nadále (stejně jako v současné době) osoba odlišná od stěžovatele.
Závěrem je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Krajský soud v daném případě postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu