ECLI:CZ:US:2000:1.US.400.99
sp. zn. I. ÚS 400/99
Usnesení
I. ÚS 400/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. D., zastoupeného JUDr. O. G., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co 344/99, ze dne 16. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co 344/99, ze dne 16. 6. 1999.
Okresní soud v Lounech vydal dne 1. 3. 1999 usnesení, sp. zn. 10 C 1038/95, v němž uložil stěžovateli, jako právnímu zástupci odpůrce J. Ž. ve věci výživného manželky, podle ust. §53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), pořádkovou pokutu ve výši 50 000 Kč. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že stěžovatel jako právní zástupce odpůrce se dne 17. 3. 1998 zavázal, že své odvolání do rozsudku Okresního soudu Louny, sp. zn. 10 C 1038/95, ze dne 29. 1. 1998, odůvodní ve lhůtě 1 týdne, což však neučinil. Proto byl opakovaně soudem dne 23. 2. 1999 vyzván, aby tak učinil ve lhůtě 3 dnů, což opět neučinil. Spis byl Krajským soudem v Ústí nad Labem vrácen okresnímu soudu právě pro neodůvodnění blanketního odvolání právního zástupce odpůrce. Na základě této skutečnosti soud dospěl k závěru, že právní zástupce odpůrce svým jednáním nepochybně ztěžuje postup v řízení hrubým způsobem, a proto mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč.
Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že pořádková pokuta činí 2 000 Kč, jinak usnesení potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že rovněž zastává názor, že zástupce odpůrce v projednávané věci cíleně ztěžoval postup v řízení, když blanketní odvolání ve lhůtě, kterou sám navrhl, neodůvodnil a na výzvu soudu k doplnění odvolání nereagoval. V této věci byla výzva k odůvodnění odvolání řádně doručena a zástupcem odpůrce převzata dne 23. 2. 1999. Přestože neobsahovala poučení o následcích nedoplnění odvolání, měl na ni zástupce odpůrce reagovat. Odvolací soud však dospěl k závěru, že pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč nemá opodstatnění, pokud jde o tuto výši. Částka 50 000 Kč představuje horní hranici pořádkové pokuty a okresní soud při jejím ukládání nediferencoval podle stupně závažnosti ani podle okolností případu. Podle názoru odvolacího soudu je ve věci na místě pořádková pokuta ve výši 2 000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením odvolacího soudu došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý může činit co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále byl podle jeho názoru porušen čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že pořádková pokuta mu byla uložena jako právnímu zástupci J. Ž. Proti tomu se stěžovatel ohrazuje, neboť on nebyl a není účastníkem řízení vedeném u Okresního soudu v Lounech, a proto jakékoliv nerespektování pokynů soudu může být způsobeno toliko účastníkem řízení, nikoli jeho právním zástupcem. Právní zástupce totiž před soudem provádí všechny procesní úkony za účastníka řízení jeho jménem, nejde tedy o procesní úkony samotného právního zástupce vlastním jménem jako fyzické osoby. Proto ani kdyby krajský soud dospěl k závěru, že byl cíleně ztěžován postup v řízení, nemohla být pořádková pokuta uložena stěžovateli, ale jedině účastníkovi řízení. Stěžovatel má za to, že pokud nebylo blanketní odvolání v dodatečné lhůtě odůvodněno, nemohlo dojít ke stěžování postupu v řízení. Pokud okresní soud nepostupoval v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a neupozornil účastníka řízení, že v případě, že v dodatečné lhůtě nedoplní své podání, bude řízení zastaveno, nelze právě toto opomenutí soudu klást za vinu účastníkovi a vůbec již ne jeho právnímu zástupci.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
V daném případě však Ústavní soud porušení základních práv anebo svobod stěžovatele neshledal. Pořádková pokuta podle §53 o. s. ř. je pořádkovým opatřením, kterým soud může sankcionovat chování účastníků řízení i jejich právních zástupců. Je sice pravdou, že pokud jedná právní zástupce účastníka řízení na základě procesní plné moci, jedná jeho jménem, nicméně při ukládání sankcí podle §53 o. s. ř. je nutno rozlišovat, kdo osobně úkon podléhající sankci učinil. Ukládání pořádkových pokut právním zástupcům účastníků řízení zákon v žádném svém ustanovení nevylučuje a v praxi tak obecné soudy rovněž činí. V případě, že má účastník řízení právního zástupce s procesní plnou mocí pro celé řízení, jsou všechny písemnosti včetně rozhodnutí doručovány pouze tomuto právnímu zástupci (§49 o. s. ř.). Proto Ústavní soud nemůže akceptovat námitku stěžovatele, že pořádkovou pokutu lze uložit pouze účastníku řízení a ne jeho právnímu zástupci, neboť v řadě případů se účastník řízení sám o výzvě soudu vůbec nedozví. Zákon proto nechává na zvážení soudu, komu v konkrétním případě pořádkovou pokutu uložit, což ostatně vyplývá z formulace §53 odst. 1 věty první o. s. ř., dle které "tomu, kdo hrubě stěžuje postup řízení ..." (a nikoli např. "účastníku řízení, který ..."). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani namítaná absence poučení dle §43 odst. 2 o. s. ř., ve výzvě okresního soudu. Podle tohoto ustanovení "není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen". Z citace tohoto ustanovení vyplývá, že jím není uložení pořádkové pokuty nijak dotčeno a že podmínkou pro její uložení není poučení dle cit. §43 odst. 2 o. s. ř.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť pro tento krok neshledal důvody ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu