ECLI:CZ:US:2000:1.US.418.99
sp. zn. I. ÚS 418/99
Usnesení
I. ÚS 418/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 344/98, ze dne 5. 10. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 809/99, ze dne 29. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 344/98, ze dne 5. 10. 1998, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 809/99, ze dne 29. 6. 1999.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jako účastník dědického řízení po svém otci V. S., podal u Obvodního soudu pro Prahu 4 podle §175k odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), žalobu proti vedlejší účastnici H. B. Žalobu opřel o celou řadu relevantních důvodů prokazujících jeho tvrzení. Obvodní soud pro Prahu 4 však po jednom formálním slyšení žalobu zamítl rozsudkem, sp. zn. 11 C 414/97, ze dne 26. 2. 1998, pro údajné neprokázání nároku žalobce, aniž provedl důkazní řízení o stěžovatelem navržených důkazech. Proto podal stěžovatel odvolání, které však odvolací soud po jediném formálním ústním jednání zamítl. Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatel je toho názoru, že soud I. stupně i soud odvolací sice provedly ústní jednání, toto jednání však bylo provedeno zcela formálně, přičemž byl opomíjen jeho základní důvod, totiž důkazní řízení o navržených důkazech. Dovolací soud poté podle názoru stěžovatele pro odmítnutí jeho dovolání použil právní konstrukci, která je vadná.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy porušily čl. 38 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 44 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že v dané věci napadl stěžovatel dovoláním rozsudek, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrzen. Protože odvolací soud návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti svému rozsudku nevyhověl, nebylo dovolání přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání tak mohla vyplývat pouze z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., nebo §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání na základě cit. ustanovení však Nejvyšší soud neshledal. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že to, jaké důkazy budou v řízení provedeny, záleží na rozhodnutí soudu, proto soudy neprovedením některých důkazů nemohly zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.
Odůvodnění ústavní stížnosti je velmi obecné, stěžovatel v podstatě neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení jeho základních práv a svobod. Ze soudního spisu pak Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na určení, že E. S., zesnulá dne 14. 4. 1996, nedědí po zesnulém manželovi V. S. Po provedeném řízení obecné soudy dopěly k závěru, že nejsou dány důvody dědické nezpůsobilosti E. S. podle §469 občanského zákoníku, když konstatovaly, že stěžovatel neprokázal, že by se dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, ani to, že by existoval jiný majetek, nezahrnutý do dědického řízení. Všechny skutečnosti, které žalobce v žalobě uvedl, se měly navíc stát až po smrti zůstavitele. Jeho tvrzení ohledně údajně odcizeného majetku jsou nekonkrétní a v podstatě žádá soud, aby potřebné důkazy získal za něho. Námitku o dědické nezpůsobilosti E. S. vznesl až 3 měsíce po její smrti a 8 měsíců po smrti V. S. Proto soudy konstatovaly, že tvrzení stěžovatele jsou nepřesvědčivá a zdají se být účelová.
Ústavní soud podotýká, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Obecné soudy v daném případě postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat důkazy a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv ani v rozhodnutí dovolacího soudu, neboť i ten postupoval při posuzování přípustnosti dovolání v intencích občanského soudního řádu.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 16. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu