ECLI:CZ:US:2000:1.US.435.2000
sp. zn. I. ÚS 435/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 13 C 161/1999, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 13 Co 157/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil řízení ve věci žaloby stěžovatele proti žalovaným 1) Autoklubu České republiky a 2) Federaci automobilového sportu Autoklubu České republiky o přezkoumání rozhodnutí orgánu občanského sdružení. Jde o rozhodnutí tzv. Národního odvolacího soudu Federace automobilového sportu Autoklubu ČR ze dne 7. 6. 1999, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Disciplinární komise téhož sdružení o uložení trestu zastavení závodní činnosti stěžovateli na dobu 18 měsíců a o propadnutí "kauce" ve výši 30.000 Kč ve prospěch Federace automobilového sportu.
Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel podal svůj návrh podle ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., o právu sdružovacím. Podle tohoto ustanovení považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může požádat soud o jeho přezkoumání. Napadená rozhodnutí jsou však podle názoru soudu zcela jiného druhu, protože "nesměřují vůči žalobci jakožto členu občanského sdružení, ale směřují vůči žalobci jakožto držiteli mezinárodní licence č. 1061". Při jejich vydání prý nebylo podstatné, zda stěžovatel je či není členem předmětného sdružení a soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí ani mezinárodních ani vrcholových národních sportovních organizací, "pokud byla vydána na základě odvozené pravomoci mezinárodních sportovních organizací". Rozhodování o podané žalobě proto údajně nespadá pod některý z případů uvedených v ustanovení §7 o.s.ř. a z toho důvodu Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze odmítl odvolání proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako nepřípustné. V jeho odůvodnění především zdůraznil, že stávající právní úprava v části páté o.s.ř. obsahuje toliko možnost přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy. Takovým rozhodnutím prý žalobou napadené rozhodnutí není. Podle ustanovení §250 odst. 1 o.s.ř. proti rozhodnutí soudu s výjimkou věcí důchodového zabezpečení nebylo v zásadě přípustné odvolání a to ani ve znění platném do 31. 12. 1961. Proti rozhodnutí soudu nepřipouští opravný prostředek ani současná právní úprava (§250j odst. 4). Městský soud v Praze shledal, že ani proti rozhodnutím soudu podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. odvolání přípustné není (§250j odst. 4 o.s.ř. analogicky) .
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených usnesení spatřuje především v tom, že se obecné soudy dopustily věcných i procesních pochybení a že právní názor odvolacího soudu je zcela odlišný od právního názoru soudu 1. stupně. Tím prý porušily zejména jeho základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal také dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní předpoklady ústavní stížnosti. To učinil i v souzené věci.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 odmítl.
Z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu se podává, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, je přípustné dovolání.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval dříve, za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. V souzené věci - jak již bylo uvedeno - stěžovatel k podání dovolání oprávněn byl, neboť odvolací soud usnesením odmítl jeho odvolání. Stěžovatel ostatně proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze také dovolání podal. Za situace, kdy o dovolání Nejvyšší soud ČR ještě nerozhodl, je tedy nutno považovat ústavní stížnost ve smyslu cit. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj