ECLI:CZ:US:2000:1.US.441.99
sp. zn. I. ÚS 441/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti E. R. F., a I. A., obou zastoupených advokátem Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 11. 1998, sp. zn. 17 C 711/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 10 Co 55/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně zamítl návrh stěžovatelů proti odpůrci Severočeské vodárenské společnosti, a.s., o určení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že se stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdce, který však v průběhu řízení zemřel) domáhali uzavření dohody o vydání pozemkové parcely č. 374/5, evidované na LV č. 2631 pro k.ú. a obec R. (dále jen "předmětná nemovitost"), jež byla od 8. 2. 1939 ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti R. F. Na základě provedeného dokazování okresní soud zjistil, že původním spoluvlastníky předmětné nemovitosti byli do 30. 10. 1945 E. F. (původní navrhovatel a otec stěžovatelů), a to jednou třetinou, a stejné podíly měli i jeho otec R. F. a bratr O. F. "jako další společníci veřejné obchodní společnosti R. F.". Vydáním dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 toto vlastnictví přešlo na Československý stát.
Stěžovatelé však tvrdili, že předmětná parcela přešla na stát až po 25. 2. 1948 (tzn. v rozhodném období) a že je pravda, že konfiskační proces byl završen individuálním aktem, a to výměrem ONV v R. ze dne 1. 6. 1946. Tento akt je prý však aktem "zmatečním" a tedy i nulitním, neboť v něm byl adresát označen jako německá právnická osoba, leč stěžovatelé se domáhali majetku, který náležel veřejné obchodní společnosti a namísto tří výměrů byl vydán pouze jeden výměr, a to nulitní.
K těmto námitkám okresní soud zejména uvedl, že předmětný výměr sice skutečně "není správním rozhodnutím bez jakýchkoliv vad", tato skutečnost však nemůže nic změnit na faktu, že "dne 30. 10. 1945 došlo konfiskací k přechodu vlastnického práva na stát přímo ze zákona", a to podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. K faktickému převzetí majetku státem tedy došlo již ke dni 30. 10. 1945, neboť v těchto případech nebylo převzetí realizováno zápisem vlastnického práva do pozemkové knihy (intabulace) a stát se proto stal vlastníkem konfiskovaného pozemku již dnem účinnosti dekretu. Správní rozhodnutí (tzn. výměr ONV v R.) proto již nemohl mít na vlastnictví vliv a toto rozhodnutí toliko deklarovalo, že nastaly podmínky pro přechod vlastnictví. Soud prý již v současnosti nerozhoduje a ani není oprávněn rozhodovat o naplnění podmínek pro konfiskaci podle dekretu a je povinen vycházet ze správního rozhodnutí, přičemž mu nepřísluší posuzovat jeho případné vady ani skutečnost, že konfiskované věci přešly na stát jako důsledek postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ostatně správní rozhodnutí nabylo právní moci již dne 1. 7. 1946, tedy mimo rozhodné období.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Děčíně potvrdil.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl, že se okresní soud správně zaměřil na otázku, zda nemovitosti přešly podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na stát v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990. V tomto směru je prý rozsudek okresního soudu, podle něhož k přechodu majetku došlo účinností dekretu č. 108/1945 Sb., věcně správný. K jeho přechodu na stát totiž údajně došlo podle ustanovení §1 cit. dekretu konfiskací bez náhrady, přičemž o splnění podmínek pro konfiskaci rozhodovaly příslušné národní výbory. V souzené věci nedošlo k vynětí majetku z konfiskace podle tohoto dekretu a dovršením konfiskace majetku bylo příslušné správní rozhodnutí ONV. Toto správní rozhodnutí (citovaný výměr) je pravomocné a nelze je přezkoumávat v odvolacím řízení, neboť lhůta k podání odvolání marně uplynula. Předmětný výměr byl vydán v souladu s dekretem č. 108/1945 Sb. a s prováděcí vyhláškou ministra vnitra č. 401 ze dne 7. 2. 1946, která upravovala způsob rozhodování podle §1 odst. 4 citovaného dekretu. Podle čl. 6 této vyhlášky bylo ONV uloženo, aby byl v rozhodnutí jmenován vlastník, pokud byl znám, a uvedeny význačné majetkové kusy, jimiž bylo možno konfiskovaný majetek dostatečně označit. Odvolací soud dovodil, že v souzené věci byla předmětná nemovitost označena uvedením vložky č. pozemkové knihy (č. 967) a vzhledem k tomu, že označení majetku mohlo být provedeno příkladmo uvedením význačných majetkových kusů (a protože v citovaném výměru bylo uvedeno, že se konfiskuje veškerý majetek příslušného subjektu), "je výměr konkrétní, pokud jde o označení konfiskované nemovitosti". Ve výměru je rovněž uvedena osoba, jíž se majetek konfiskuje, a to firma F. R. v R.. Není prý rozhodující, že majetek byl vložen do veřejné obchodní společnosti, jež "neměla patrně způsobilost k právům a povinnostem, neboť v pozemkové knize nebyl označen jiný vlastník než R. F., ostatní členové v.o.s. nebyli uvedeni jako spoluvlastníci předmětné pozemkové parcely".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítaná protiústavnost citovaných rozhodnutí prý spočívá v tom, že obecné soudy "neposoudily otázku zcela evidentní nulity konfiskačního výměru jako individuálního správního aktu tak, že z něho nelze vyvozovat žádné právní následky, ale naopak mu přiznaly váhu právní skutečnosti, mající ve spojení s dekretem č. 108/1945 Sb. za následek zánik majetkových práv právního předchůdce stěžovatelů ve prospěch Československé republiky". Tím prý obecné soudy při posuzování věci "rezignovaly na svou úlohu být nestrannými a nezávislými orgány státu".
Zmatečnost a neurčitost konfiskačního výměru spatřují stěžovatelé v tom, že je jím konfiskován majetek zapsaný ve vložce č. 967 pro k. ú. R., náležející "F. F. R." jakožto německé právnické osobě. Předmětná nemovitost však byla ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti R. F. se sídlem v R. a podle tehdejších právních předpisů byla v.o.s. sdružením tří fyzických osob. Proto prý měly být vydány samostatné konfiskační výměry proti všem třem tehdejším společníkům.
Stěžovatelé rovněž uvádějí, že uvedené konfiskační výměry jsou zmatečné, a proto i nulitní, neboť majetek v nich uvedený byl charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož prý vyplývá, že takto široce vymezený majetek nemohl patřit veřejné obchodní společnosti R. F., neboť citovaná ustanovení se vztahují jak na právnické, tak i fyzické osoby.
Stěžovatelé se domnívají, že jejich právní předchůdci předmětnou nemovitost pozbyli až v rozhodném období, tzn. po 25. 2. 1948, neboť "pokud pokus o konfiskaci majetku nebyl završen vydáním existujícího konfiskačního výměru, nedošlo ke konfiskaci vůbec a je nutné zjistit jiný právní důvod, na jehož základě zaknihovaný nemovitý majetek pozbyli". Protože prý stát žil v přesvědčení, že předmětný majetek je již konfiskován, nepoužil již jiného právního nástroje k jeho převedení do svého vlastnictví. Označení R. F., v.o.s., jako vlastníka předmětné parcely bylo z pozemkových knih vymazáno až dne 2. 8. 1948, a to prý za situace, kdy uvedená společnost byla stále ještě vlastníkem tohoto majetku, a tak převádějící subjekt ve prospěch nového vlastníka (národního podniku T.) převáděl více práv, než které měl sám.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem.
Okresní soud v Děčíně toliko uvedl, že svůj právní názor již vyslovil v odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát ještě před začátkem rozhodného období.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že Okresní soud v Děčíně a Krajský soud v Ústí nad Labem neposoudily v napadených rozsudcích otázku zcela evidentní nulity citovaného konfiskačního výměru, neboť předmětná nemovitost byla ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti R. F. a nikoliv německé právnické osoby "F. F. R.", takže měly být vydány tři separátní konfiskační výměry, a dále že v tomto výměru je konfiskovaný majetek charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 dekretu č. 108/1945 Sb., kteréžto vymezení je "nesmyslné".
K otázce konfiskačních výměrů vydaných podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud ČR opakovaně judikoval, že příslušný okresní národní výbor rozhoduje o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci. "Právním důvodem konfiskace je však uvedený dekret prezidenta republiky. Výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). To znamená, že konstitutivní účinky má samotný dekret. Ke konfiskaci proto dochází ke dni jeho účinnosti a příslušný konfiskační výměr toliko deklaruje jeho použití. V souladu s touto ustálenou judikaturou proto Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci není rozhodující, zda subjekt, jehož majetek byl konfiskován, byl v předmětném výměru přesně specifikován či nikoliv a zda u tohoto výměru ze dne 1. 6. 1946, č.j. 12567/46, číslo seznamu osob 30/2/46, bylo uvedeno označení "F. F. R." (za situace, když stěžovatelé v ústavní stížnosti sami uvádějí, že vlastníkem předmětné nemovitosti byla i podle pozemkových knih v.o.s. R. F.) a že nebyly vydány tři samostatné konfiskační výměry. Podstatná je rovněž skutečnost, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo zpochybněno, že se na právního předchůdce stěžovatelů R. F. dekret č. 108/1945 Sb. vztahoval a že na jeho základě byl majetek právě R. F. konfiskován. (O tom svědčí např. konfiskační výměry ONV v R. ze dne 15. 5. 1946, č.j. 12567/46, jimiž byl konfiskován jiný majetek R. F..) V souzené věci tedy k vynětí předmětného majetku z konfiskace ve smyslu ustanovení §2 dekretu č. 108/1945 Sb. nedošlo a nelze proto ani tvrdit, že stát předmětné nemovitosti převzal bez právního důvodu (obdobně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 396/99).
Ústavní soud tedy rekapituluje, že rozhodným právním aktem pro konfiskaci předmětné nemovitosti byl v souzené věci dekret č. 108/1945 Sb. Konfiskační výměr, který měl toliko deklaratorní účinky, byl ostatně sám vydán v roce 1946. K přechodu tohoto majetku na stát tedy v rozhodném období z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo a Ústavní soud neshledal důvod závěry obecných soudů v tomto směru z ústavně právního pohledu zpochybňovat.
Pokud stěžovatelé namítají, že v předmětném dekretu byl vymezený majetek charakterizován ustanoveními §1 odst. 1-3 cit. dekretu, přestože jejich právní předchůdce byl fyzickou a nikoliv právnickou osobou, Ústavní soud konstatuje, že tato nepřesnost výměru nemůže zakládat jeho nulitu, neboť se jedná toliko o nevelmi podstatný formální nedostatek, spočívající v příliš širokém vymezení subjektů a vyplývající zřejmě z toho, že konfiskační výměry byly předtištěny na jednotných formulářích. Rozhodující však v této souvislosti není okolnost, že v citovaném ustanovení jsou uvedeny i jiné subjekty než fyzické osoby, nýbrž to, že v něm právě fyzické osoby výslovně zmíněny jsou. Nelze proto usuzovat, že se tento výměr na právního předchůdce stěžovatelů (fyzickou osobu) nemohl vztahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud - při respektování svého výše uvedeného ústavního vymezení - neshledal, že by byla napadenými rozsudky v tomto směru porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
Z uvedených důvodů dospěl proto Ústavní soud k závěru, že v souzené věci k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelé dovolávají, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 1. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu