ECLI:CZ:US:2000:1.US.449.2000
sp. zn. I. ÚS 449/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 4 T 8/98, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 7 To 39/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl odsouzen pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a rozsudek Vrchního soudu v Praze, rovněž shora citovaný, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona, §222 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem městského a vrchního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat, nebo dát vyslýchat, svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechů svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení vycházely z jediné možné verze skutkového děje, kterou je vina stěžovatele a veškeré návrhy na provedení důkazů podporujících obhajobu stěžovatele byly opakovaně zamítnuty, přestože byly součástí práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje obecné soudy z toho, že ho uznaly vinným a odsoudily ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.
Ohledně těchto námitek Ústavní soud z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 7 To 39/2000, zjistil, že se zde obecný soud zabýval požadavky stěžovatele na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, vyhotovením znaleckého posudku z odvětví neurologie a provedením vyšetřovacího pokusu k ověření výpovědi svědkyně Č., a dospěl k závěru, že provedení dalšího dokazování je nadbytečné a neopodstatněné, když ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu byly provedeny důkazy a zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Podle zásady "in dubio pro reo" pak odvolací soud připustil pro stěžovatele příznivější průběh události, za které došlo k úmrtí poškozené, když jeho jednání kvalifikoval nikoli jako trestný čin vraždy, ale pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zákona, §222 odst. 1 tr. zákona a trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona.
V souvislosti se stěžovatelovou námitkou ohledně zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, Ústavní soud odkazuje na zákonná pravidla stanovená §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, podle kterých při zhodnocení důkazního materiálu je soud nucen postupovat tak, aby jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti bylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tedy vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem.
V posuzované věci se Ústavní soud přiklonil ke stejnému závěru jako Vrchní soud v Praze. Ústavní stížnost neshledal důvodnou.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Městského a Vrchního soudu v Praze však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), respektive, že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu