ECLI:CZ:US:2000:1.US.450.2000
sp. zn. I. ÚS 450/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů H., a.s. - v likvidaci, a Ing. B. V., zastoupených advokátem JUDr. M. Š., CSc., (1.) proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 524/2000, a sp. zn. 32 Cdo 525/2000, a (2.) kterou se domáhá, aby Ústavní soud nařídil Krajskému obchodnímu soudu v Praze zapsat likvidátora, zvoleného na valné hromadě H., a.s. - v likvidaci dne 3. 12. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 5. 8. 1999, sp. zn. 54 Cm 89/99, ve věci navrhovatele D. J. proti stěžovatelům (odpůrcům) o návrhu na odvolání Ing. V. z funkce likvidátora H. a jeho nahrazení jinou osobou tak, že Ing. V. z funkce likvidátora odvolává a nahrazuje ho doc. Ing. Z. Č.
V odůvodnění usnesení krajský soud především uvedl, že vycházel z ustanovení §71 odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož může soud na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti, a nahradit ho jinou osobou. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že likvidátor Ing. V. při vyhlášení obchodní veřejné soutěže nevynaložil náležitou péči ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku ani odbornou péči dle ustanovení §567 odst. 1 ve spojení s §66 odst. 2 obchodního zákoníku.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 7 Cmo 1208/99, změnil citované usnesení Krajského obchodního soudu v Praze tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby byl Ing. V. odvolán z funkce likvidátora společnosti H. (dále jen "H.").
V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud uvedl, že podle zápisu o jednání mimořádné valné hromady H. ze dne 2. 12. 1999 Ing. V. rezignoval na funkci likvidátora, novým likvidátorem byl podle ustanovení §71 odst. 3 obchodního zákoníku současně jmenován JUDr. M. P. a protože prý tedy odpadl důvod pro soudní jmenování nového likvidátora, je žaloba neopodstatněná.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Důvodem zrušujícího výroku tohoto usnesení byl právní názor Nejvyššího soudu ČR, že za situace, kdy byly splněny podmínky pro odvolání likvidátora a o jeho odvolání bylo rozhodnuto soudem, nemohla již valná hromada až do pravomocného vyřešení sporu rozhodnout o volbě likvidátora nového; postupem, jímž by akcionáři společnosti (jejíž likvidátor má být odvolán), mohli kdykoliv zmařit jmenování nového likvidátora tím, že by společnost proti rozhodnutí soudu podala odvolání a před rozhodnutím o něm by valná hromada likvidátora odvolala (popř. by týž sám rezignoval) a jmenovala likvidátora nového, by byl zcela zmařen účel sledovaný ustanovením §71 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že jsou-li splněny podmínky postupu podle ustanovení §71 odst. 4 obchodního zákoníku, nelze použít odst. 3 stejného ustanovení. Proto prý rozhodnutí valné hromady H. o jmenování nového likvidátora představuje nicotný právní akt, neboť k tomuto rozhodnutí valná hromada za daných okolností nebyla oprávněna. Nejvyšší soud ČR konečně konstatoval, že jeho právní názor je pro odvolací soud závazný a že se - v rámci dalšího řízení - soud odvolací bude zabývat i otázkou, zda došlo k platnému odstoupení likvidátora (a zda jsou splněny podmínky pro jeho požadované odvolání) a jaké důsledky má odstoupení likvidátora v poměru k důsledkům jeho odvolání soudem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením porušil zejména jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že de facto učinil nepravomocné rozhodnutí soudu 1. stupně předběžně vykonatelným a judikoval, že až do pravomocného rozhodnutí soudu nemůže valná hromada akciové společnosti zvolit nového likvidátora; zároveň však až do právní moci rozhodnutí soudu není jmenování ustanoveného likvidátora soudem účinné a pro společnost tak vzniká značně nejistá situace (jež může trvat i několik let), kdy není zřejmé, kdo je oprávněn za ni jednat. Tím prý také likvidátorovi jako fyzické osobě odňal právo, zakotvené v čl. 2 odst. 3 Listiny. V daném případě Nejvyšší soud ČR preferoval vlastnické právo jednoho z akcionářů před většinou, reprezentovanou usnesením valné hromady a porušil tím princip rovnosti vlastnického práva. Stěžovatelé dále tvrdí, že Nejvyšší soud ČR porušil dispoziční zásadu v civilním řízení, neboť "odejmul žalovanému likvidátorovi možnost odstranit předmět sporu". Svým usnesením prý Nejvyšší soud ČR rovněž "judikoval presumpci viny" u stěžovatele Ing.V. a dopustil se i procesního pochybení, když jako dovolatele připustil osobu (doc. Č.), která nebyla účastníkem řízení. V tom stěžovatelé spatřují porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Tohoto porušení se prý Nejvyšší soud ČR dopustil také tím, že chybně interpretoval ustanovení §71 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud ČR údajně porušil i čl. 38 odst. 2 Listiny, jelikož "tím, že přejal právní názor soudu 1. stupně, odejmul Ing. V. práva" vyjádřit se k prováděným důkazům.
Proto stěžovatelé navrhli, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušeno a aby bylo nařízeno obchodnímu rejstříku, vedenému u Krajského obchodního soudu v Praze, zapsat likvidátora zvoleného na valné hromadě H., a.s. - v likvidaci, dne 3. 12. 1999.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti již v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecných principů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením zrušil citované usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti správně uvedli, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR je pravomocné a že proti němu není možno podat opravný prostředek, nicméně Ústavní soud akcentuje skutečnost, že řízení před obecnými soudy nelze chápat izolovaně, nýbrž v celkovém kontextu. Z tohoto pohledu je zřejmé, že předmětné řízení neskončilo, jelikož v této věci musí opět rozhodovat Vrchní soud v Praze a v řízení před ním stěžovatelé budou moci disponovat všemi příslušnými procesními oprávněními. Za těchto okolností je proto podání ústavní stížnosti předčasné a ústavní stížnost směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ČR je z tohoto důvodu návrhem nepřípustným (srov. cit. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé se dále domáhají toho, aby Ústavní soud nařídil Krajskému obchodnímu soudu v Praze zapsat likvidátora, zvoleného na valné hromadě H., a.s. - v likvidaci, dne 3. 12. 1999. Tu nezbývá Ústavnímu soudu než poukázat na své ústavní a zákonné vymezení, z něhož především vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti je - v prvé řadě - oprávněn toliko ke kasačnímu rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je totiž Ústavní soud v případě vyhovění ústavní stížnosti oprávněn zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Pokud se tedy stěžovatelé domáhají vydání nálezu, jímž by Ústavní soud nařídil krajskému obchodnímu soudu pozitivní činnost (provést zápis likvidátora), Ústavní soud konstatuje, že takové rozhodnutí mu v souzené věci zjevně nepřísluší. Ústavní soud totiž - jak již bylo uvedeno - má sice právo přikázat obnovení stavu před porušením základního práva stěžovatele, leč pouze tehdy, jestliže k napadenému zásahu orgánu veřejné moci dojde jinak než cestou rozhodnutí. Tato podmínka však v daném případě dána není.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako nepřípustný návrh a zčásti jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 10. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj