ECLI:CZ:US:2000:1.US.455.2000
sp. zn. I. ÚS 455/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 1 T 57/2000, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 12 To 286/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 18. 7. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citované usnesení Okresního soudu v Náchodě, kterým byly přibráni jako znalci z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie MUDr. V. P., Ph.D., a MUDr. I. T., CSc., z psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové za účelem posouzení duševního stavu obžalovaného (nyní stěžovatele) a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové rovněž shora citovaného, kterým byla stížnost obžalovaného proti usnesení Okresního soudu v Náchodě zamítnuta.
Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Dle stěžovatele odvolací soud ve svém rozhodnutí zasáhl do práva stěžovatele daného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu), když soud nařídil, ovlivňován interpelacemi představitelky orgánu státní správy, za splnění podmínek pro vyhlášení zprošťujícího rozsudku, zkoumání duševního stavu stěžovatele podjatými znalci, když interpelující představitelka státní správy má zájem na tom, aby bylo duševní zdraví stěžovatele zpochybněno.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti nejdříve konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů či jiných orgánů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde současně o porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v jednotlivých případech spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit procesními prostředky.
V posuzovaném případě v trestní věci stěžovatele obžalovaného z trestného činu výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 tr. zákona v řízení před soudem prvního stupně vyvstaly pochybnosti o jeho duševním stavu a z tohoto důvodu okresní soud rozhodl o přibrání znalců k posouzení jeho duševního stavu, aby zkoumali, zda je schopen chápat smysl trestního řízení a zda byly v době činu zachovány jeho rozpoznávací schopnosti. O podané stížnosti proti tomuto rozhodnutí rozhodoval krajský soud, který své zamítavé stanovisko ke stížnosti obžalovaného odůvodnil tím, že je nutné provést důkaz, kterým by byly vyvráceny pochybnosti ohledně ovládacích a rozpoznávacích schopností obžalovaného. Zdůraznil, že se jedná o rozhodnutí procesní povahy. K neobjektivitě znalců pak dodal, že tím, že znalci znají (údajně) příbuzného osoby, na kterou obviněný podal trestní oznámení, nelze dovodit jejich neobjektivní přístup k obviněnému. Z uvedeného vyplývá, že přibrání znalců bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně a bylo provedeno na základě zákonných ustanovení trestního řádu (§105 důvody přibrání znalce a §116 vyšetření duševního stavu obviněného).
Z výše uvedeného je patrné, že trestní řízení podléhá procesnímu vývoji a jeho případné vady je zatěžují jako celek. Z toho důvodu i případné protiústavní procesní vady lze napravit v prvé řadě obecnými soudy v rámci přezkumu celého řízení. Pokud jde o vytýkanou objektivitu znalců, je třeba poukázat na ustanovení §106 trestního řádu - poučení znalce - podle něhož znalec musí být upozorněn na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec a musí být poučen o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku, přičemž toto poučení je nutno provést před podáním znaleckého posudku.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že napadenými rozhodnutími by byla porušena stížností uváděná základní práva a svobody stěžovatele vyjádřená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když o oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli rozhoduje nezávislý a nestranný soud. Ústavní soud nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, a musel proto považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu