ECLI:CZ:US:2000:1.US.461.98
sp. zn. I. ÚS 461/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavních stížností stěžovatelů Okresního bytového podniku v N. J., s.p. v likvidaci, a České spořitelny a.s., zastoupených advokátem JUDr. K. R., proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 8. 1998, č.j. 2 Odon 113/97-165, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1996, č.j. 42 Co 252/96-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v N. J. svým rozsudkem ze dne 3. 4. 1996, sp.zn. 12 C 461/93 (ve výroku I.), o návrhu města N. J. proti České spořitelně, a.s., Praha 1, a proti Okresnímu bytovému podniku v N. J., s.p. v likvidaci, rozhodl tak, že návrh, aby bylo určeno, že město N. J. je vlastníkem parcely č. 130 zastavěná plocha s domem č.p. 2, parcely č. 131 zastavěná plocha s domem č.p. 3 a parcely č. 132/2 zastavěná plocha s domem č.p. 1413 v k.ú. N. J. - město se zamítá. Tento návrh město N. J. zdůvodnilo zejména tím, že vlastnictví k nemovitostem na něj přešlo podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/91 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, neboť obec byla jejich vlastníkem ke dni 31. 12. 1949 (viz rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 31. 12. 1949, č. Ú III 115/1949, kterým byly nemovitosti dnem 31. 12. 1949 odevzdány do vlastnictví obce N. J..
Týmž rozsudkem rozhodl Okresní soud v N. J. o návrhu města N. J. na určení neplatnosti hospodářských smluv v něm citovaných, který město N. J. uplatnilo pro případ, že soud neshledá splnění podmínek zákona o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí odůvodňující určení vlastnictví k těmto nemovitostem, a to těmito výroky:
II. Návrh, aby bylo určeno, že hospodářská smlouva č. 306 datovaná dnem 23. 5. 1991, kterou Okresní bytový podnik, s.p., N. J., převádí právo hospodaření k budově č.p. 2 na st. pl. parc. č. 130 k.ú. N. J., M. nám. 362 m2, budovu č.p. 3 na st. p. parc. č. 131 k.ú. N. J., Masarykovo nám. 432 m2, budovu č.p. 1413 na st. pl. parc. č. 132 k.ú. N. J., ul. Úzká 632 m2, stavební parcelu č.p. 130 pro dům č.p. 3 výměry 362 m2, st. pl. parc. č. 131, pro dům č.p. 2 výměry 432 m2, st. pl. parc. č. 132/2 pro budovu 1413 výměry 643 m2 na Českou státní spořitelnu - okresní pobočku N. J., platně nevznikla, se zamítá. III. Určuje se, že hospodářská smlouva č. 306/1991 datovaná dnem 23. 5. 1991, podle níž Okresní bytový podnik, s.p., N. J., převádí na Českou státní spořitelnu, okresní pobočku N. J., právo hospodaření k budově č.p. 2 na st. pl. parc. č. 130, budově č.p. 3 na st. pl. p.č. 131 a budově č.p. 1413 na st. pl. parc. č. 132, vše v k.ú. N. J. ve verzi bez převodu práva hospodaření k pozemkům, na kterých budovy stojí, platně nevznikla.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku byly uvedené nemovitosti jako majetek bývalé N. S. konfiskovány dekretem č. 108/1945 Sb., dále vyjmuty z přídělového řízení rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 10. 3. 1950 a odevzdány do vlastnictví Okresní spořitelně a záložně v N. J. podle stavu k rozhodnému dni, za který platí 1. 1. 1948. Rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 31. 12. 1949 pak byl ve prospěch obce N. J. odevzdán majetek z připojeného seznamu s tím, že držba, užívání a správa nemovitostí přechází na obec dnem 31. 12. 1949. Zamítnutí návrhu na určení vlastnictví odůvodnil Okresní soud v N. J. tím, že jako jediné rozhodnutí o odevzdání majetku, který je předmětem sporu, hodnotí druhé rozhodnutí Osídlovacího úřadu a fondu národní obnovy z 10. 3. 1950, takže neakceptuje námitky města N. J., že rozhodnutím o odevzdání nemovitého majetku obci došlo k nabytí sporných budov a pozemků obcí k 31. 12. 1949. Rozhodnutí, na něž se žalobce odvolává, obsahuje přílohu, kterou je seznam konfiskovaných nemovitých podstat přicházejících v úvahu pro odevzdání obci. Z těch obec nabyla nemovitý majetek uvedený v položkách seznamu s výjimkou těch, které byly v seznamu škrtnuty v důsledku zpětvzetí žádosti Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy na základě rozhodnutí v seznamu uvedených. Tomu odpovídá i zápis v pozemkové knize, jímž bylo vlastnické právo vloženo pro Okresní spořitelnu a záložnu v N. J.. Nejedná se tedy o případ, kdy pozdějším rozhodnutím bylo rušeno rozhodnutí dřívější, nýbrž o to, že obě rozhodnutí stojí vedle sebe.Vydáním druhého rozhodnutí dne 10. 3. 1950 a provedením změn škrty v seznamu pak došlo podle názoru Okresního soudu v N. J. jen k úpravě rozsahu nemovitostí odevzdaných jedním rozhodnutím obci a následným rozhodnutím spořitelně. To odůvodňuje závěr, že rozhodnutím o odevzdání majetku obci nebylo prokázáno, že by obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem i nemovitostí projednávaných v řízení, a že mezi dvěma rozhodnutími Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy nejde o vzájemnou konkurenci stran týchž nemovitostí, když o nemovitostech nyní sporných bylo rozhodnuto jen dne 10. 3. 1950, jak je také knihováno.
V záhlaví uvedeným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v N. J. ze dne 3. 4. 1996, sp.zn. 12 C 461/93, v odstavci I. a II. a rozhodl takto:
Určuje se, že město N. J. je vlastníkem parcely č. 130 zastavěná plocha s domem čp. 2, parcely č.131 zastavěná plocha s domem čp. 3 a parcely č. 132/2 zastavěná plocha s domem čp. 1413 v Katastrálním území N. J. - město. Týmž rozsudkem dále Krajský soud v Ostravě zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v N. J. v jeho částech IV. a V., jež se týkají nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že jsou splněny zákonné podmínky pro přechod vlastnictví z majetku ČR do vlastnictví obcí podle §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb., neboť nemovitosti, které jsou předmětem řízení, byly ke dni účinnosti cit. zákona, tj. k 24. 5. 1991, ve vlastnictví ČR a ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví obce N. J..V tomto směru vzal Krajský soud v Ostravě, na rozdíl od Okresního soudu v N. J., za prokázáno, že vlastnictví obce k těmto nemovitostem vzniklo, neboť rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 31. 12. 1949 bylo výslovně "rozhodnuto" o tom, že v připojeném seznamu uvedené (nyní žalované) nemovitosti se odevzdávají do vlastnictví obce N. J., a že držba, užívání, a správa nemovitostí přecházejí na obec dne 31. 12. 1949. K tomu, aby na subjekt, v jehož prospěch byly vyňaty nemovitosti z přídělového řízení, přešlo vlastnické právo, nebylo zapotřebí vkladu do pozemkové knihy. Toto vlastnické právo přešlo na oprávněný subjekt ke dni, který je uveden v rozhodnutí o odevzdání nemovitého majetku (R 35/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 31. 12. 1949 bylo zrušeno. Na skutečnosti, že obec N. J. k rozhodnému dni, tj. k 31. 12. 1949 žalované nemovitosti vlastnila, nemohou prý nic změnit ani další dispozice s tímto majetkem prováděné (ať již v souladu se zákonem či nikoliv) po 1. 1. 1950.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud ČR zejména konstatoval, že jádrem sporu je právní otázka, zda město N. J. vlastnilo sporné nemovitosti ke dni 31. 12. 1949 a zda je posléze nabylo do vlastnictví podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. K tomu zejména uvedl,že z příslušné listiny, kterou je rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949, č.j. V III. 115/1949, o odevzdání nemovitého majetku obci spolu s přílohou obsahující seznam konfiskovaných nemovitých podstat, jednoznačně vyplývá, že obec resp. město N. J. nabylo vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku dnem rozhodnutí o odevzdání, tj. dnem 31. 12. 1949, neboť k přechodu vlastnictví došlo na základě úředního rozhodnutí, aniž dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vázal výslovně přechod vlastnictví jako podmínku nabytí vlastnictví na zápis do pozemkových knih. Okolnost, že v úředním rozhodnutí se k rozhodnému dni vztahuje výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv vlastnictví, není sama o sobě rozhodující, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechny jmenované atributy. K rozhodnému dni 31. 12. 1949 tedy svědčilo obci (městu) N. J. vlastnické právo ke sporným nemovitostem, a proto je splněn uvedený předpoklad, stanovený v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Nejvyšší soud ČR k námitce stěžovatelů uvedl, že okolnost, kdy bylo uvedené rozhodnutí Osídlovacího úřadu a fondu národní obnovy "o odevzdání nemovitého majetku obci" doručeno městu N. J., resp. jeho právnímu předchůdci, nebo zda proti němu mělo být připuštěno odvolání atp., není rozhodná, poněvadž toto rozhodnutí bylo vydáváno jako konečné a rozhodným byl den vydání rozhodnutí v souladu s ust. §5 odst. 1 bod 4 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. a s ustanoveními rozhodnutí o odevzdání. Přitom zdůraznil, že podle §15 citovaného dekretu platilo pro řízení před Fondy vládní nařízení č. 8/1928 Sb. jen přiměřeně a že konfiskace podle cit. dekretu předpokládala vydání konfiskačního výměru s účinky ex tunc, tj. ke dni 30. 10. 1945, kdy nabyl dekret účinnosti, přičemž konfiskační výměr měl jen povahu deklaratorního rozhodnutí. Obcím, v daném případě městu N. J., byl tedy odevzdáván majetek československého státu, který byl ve vlastnictví tohoto státu, ex lege, bez ohledu na to, zda byl v té době podle předpisů o knihovním pořádku zapsán v pozemkových knihách ve prospěch čs. státu či nikoliv.
Proti v záhlaví uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR podali stěžovatelé ústavní stížnosti, ve kterých shodně tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje základní právo na ochranu vlastnictví. Porušení uvedených základních práv spatřují stěžovatelé v tom, že majetku státu a majetku stěžovatelů neposkytly obecné soudy žádnou ochranu, když na základě svévolné úvahy prohlásily všechny argumenty stěžovatelů za nerozhodné. Stěžovatelé se zejména domnívají, že z rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31.12.1949, č.j. V III 115-1949, o odevzdání nemovitého majetku obci, jednoznačně vyplývá, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na přídělce (město N. J.) k 31. 12. 1949 přejít nemohlo. Stěžovatelé sice souhlasí s tím, že touto listinou stát odevzdal obci konfiskovaný nemovitý majetek (v příloze k listině uvedený), avšak sporným je den, kdy odevzdávaný majetek do vlastnictví obce přešel. Jeho určením podle zákonných ustanovení v době vydání rozhodnutí platných se však Nejvyšší soud ČR nezabýval. Kromě toho je jím vyslovený názor, že k přechodu vlastnictví došlo k rozhodnému dni, tj. k 31. 12. 1949, v přímém rozporu se zněním samotného rozhodnutí, v jehož oddílu II. se uvádí: "Držba, užívání a správa nemovitostí přechází na obec dnem 31. prosince 1949 (rozhodný den). Na obec však přecházejí veškeré nedoplatky nájemného s příslušenstvím k tomuto dni nezaplacené, naproti tomu obec přejímá závazky i knihovně nezajištěné, vyplývající z vlastnictví, držby a správy nemovitostí podle stavu k rozhodnému dni." Jestliže v době odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obcím měl tehdy platný obecný zákoník občanský zvláštní ustanovení o držbě (§§303 až 352) a zvláštní ustanovení o vlastnictví (§§353 až 397) a mluví-li se v rozhodnutí jen o přechodu držby, pak již z gramatického znění tohoto oddílu je zřejmé, že přechod vlastnictví tím míněn není. Jestliže pak druhá část druhé věty mluví o tom, že ".... naproti tomu obec přejímá závazky vyplývající z vlastnictví, držby a správy...", pak z tohoto znění logicky vyplývá, že v první větě "o přechod vlastnictví nemůže jít". Stěžovatel z toho dále dovozuje, že argumentace Nejvyššího soudu ČR se opírá o rozhodnutí R 35/93 a o nález Ústavního soudu č. 166/1995 Sb., ke kterým zaujímá následující stanovisko:
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, označené jako R 35/93, vychází v podstatě z toho, že povinnost vkladu (intabulace) neplatí tam, kde jde o přechod nemovitého majetku, a odkazuje na předválečné komentáře a na ustanovení §5 dekr. č. 28/1945 Sb. V tomto směru prý Nejvyšší soud ČR zcela opomíjí ustanovení §436 o.z.o., které vyžadovalo vklad do pozemkové knihy i v případech, kdy se vlastnické právo převádělo na základě úředního výroku. Výjimku z intabulačního principu představuje právě ustanovení §5 dekretu č. 28/1945 Sb. Ta se týká jen přidělování majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb., zatímco taková výjimka u majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. není stanovena ani v tomto dekretu, ani v zákoně č. 31/1947 Sb., o některých zásadách při rozdělování nepřátelského majetku konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb., ba ani v žádném jiném zákoně.
Citovaný nález Ústavního soudu se ztotožňuje s argumentací komentáře k obecnému zákoníku občanskému vydanému v roce 1935 a uvádí, že o přechod vlastnictví jde v případech autoritativních výroků (soudů nebo úřadů), přičemž knihovního zápisu jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba v těchto případech jen tam, kde to příslušné předpisy výslovně vyžadují, např. udělením příklepu, nabytí vyvlastněním, převzetím držby atd. Naproti tomu i ustanovení §436 mluví o změně vlastníka na základě autoritativního výroku a pro tuto změnu používá termín převod. Z toho vyplývá, že v nálezu Ústavního soudu jmenovitě uvedené případy představují pouze výjimku z tohoto ustanovení, což nález nebere vůbec v úvahu, a rozlišování "změny v osobě vlastníka na převod a přechod má zatím jen teoretický význam", z něhož dnes nelze dovozovat výjimky z intabulace.
Nejvyšší soud ČR proto neměl - dle názoru stěžovatelů - vycházet při posuzování věci z rozhodnutí R 35/93 a z nálezu č. 166/1955 Sb., ale ze zákonných ustanovení v dané době platných a na věc se vztahujících. V prvé řadě bylo třeba vzít v úvahu ustanovení čl. VII. císařského patentu č. 946/1811 sb. zák. soud. o vyhlášení obecného zákoníku občanského, které stanovilo zásadu, že předpisy tohoto zákoníku jsou obecně platné, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Dále bylo třeba vyjít z ustanovení §423 o.z.o., které stanovilo, že věcí, které již mají vlastníka, se nabývá prostředečně tím, že právním způsobem přejdou z vlastníka na někoho jiného. Poněvadž zde přecházely nemovitosti z vlastnictví státu do vlastnictví obcí na základě rozhodnutí státního orgánu, bylo třeba přihlédnout k ustanovení §436 o.z.o., které stanovilo, že "Má-li se vlastnictví k věcem nemovitým převésti podle pravomocného rozsudku, soudního rozdělení nebo odevzdání pozůstalosti, je rovněž potřebí vkladu (§431 až 433) nebo uložení listiny (§§434,435)". Konečně bylo třeba zkoumat, zda z obecně platného ustanovení §436 o.z.o. nestanoví zákon nějakou výjimku, jako tomu bylo např. v §5 dekretu č. 28/1945 Sb. při přidělování majetku konfiskovaného podle dekretu č.12/1945 Sb. Protože žádnou výjimku z intabulačního principu neznal ani dekret č. 108/1945 Sb., ani zákon č. 31/1947 Sb. a ani žádný jiný zákon, přecházelo vlastnictví k nemovitostem konfiskovaným podle dekr. č. 108/1945 Sb. až dnem zápisu do pozemkové knihy. Tímto dnem nemohl být 31.prosinec 1949, protože tento den bylo rozhodnutí o odevzdání teprve vyhotoveno. Proto nemohl sporný majetek podle §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 172/1991 Sb. na žalobce přejít. Tuto skutečnost nelze obejít ani volnou úvahou o tom, že vládní nařízení č. 8/1928 Sb. platilo pro řízení před Fondem národní obnovy přiměřeně, protože žádným výkladem nelze z rozhodnutí přiznat více práv než je v něm uvedeno.
Stěžovatelé dále uvádějí, že i kdyby připustili stanoviska obsažená ve zmíněném rozsudku R 35/93 Sb. soudních rozhodnutí a v nálezu Ústavního soudu č. 166/1995 Sb. (že intabulace k nabytí vlastnických práv nebylo zapotřebí), je nezbytné posoudit jejich dopad v souvislosti s ust. 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. na konkrétní případ. V tomto směru sdělují, že od 1. února 1904, kdy získala do vlastnictví sporné nemovitosti N. S., "vlastnila" obec N. J. tyto nemovitosti na základě jejich chybného zařazení do soupisu přidělovaného majetku jen dne 31. 12. 1949, a to nejvýše několik hodin, neboť již od 1. 1. 1950 nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., který svou generální klauzulí zrušil všechny předpisy obecního majetku se týkající. Navíc příděl sporných nemovitostí byl prohlášen za neplatný dle zák. 108/1945 Sb. (§6 odst. 4) v předepsané lhůtě 6 měsíců v souvislosti s ustanoveními vyhl. č. 1870/1946 Sb. a především §1 vyhl. FNO č. 655/1949 Sb., což bylo také i vyznačeno v seznamu přídělu Okresního soudu N. J.. Město N. J. také nikdy nefigurovalo u následných jednání o úplatných převodech sporných nemovitostí, ani se nedomáhalo vkladu práva vlastnického nebo zápisu jiných práv. Zájem projevilo až v souvislosti s vydáním zákona č. 172/1991 Sb., který je téměř čistým zákonem transformačním "a v ust.§2 odst. 1 písm. c) s výraznými restitučními prvky a město N. J. se jej domáhá jako historického majetku". Podle názoru stěžovatelů nelze proto s ohledem na smysl a funkci právní normy, podle nichž je třeba brát na zřetel při její aplikaci konkrétní okolnosti individuálního případu, považovat sporné nemovitosti za historický majetek města N. J..
Svoji stížnost stěžovatelé doplnili podáním, v němž polemizují se závěry Ústavního soudu vyjádřenými (v podobné věci) v jeho nálezu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97. Uvedly, že tento nález trpí vadami, pro které nemůže být nálezem precedentním. V tomto směru stěžovatelé zejména namítají, že je neúplná, nepřesná a zavádějící ta část odůvodnění nálezu, ve které Ústavní soud dovodil, že samotné příděly jsou pro všechny dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č.28/1945 Sb. i 108/1945 Sb. společným institutem, jenž je derivativním nabytím podle ust. §423 o.z.o. ve formě úplatného přechodu vlastnického práva, ke kterému dochází na podkladě veřejnoprávní žádosti a který je dokonán právním úkonem - administrativním rozhodnutím. Je tomu tak proto, že z následujícího ust. §424 vyplývá, že i při derivativním nabytí nemovitostí bylo pro přechod vlastnictví nutné důvod nabytí zapsat do pozemkové knihy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zde pak stěžovatelé poukazují na zásadní rozdíl mezi přídělem půdy, konfiskované podle dekretu č. 12/1945 Sb., prováděným podle dekretu č.28/1945 Sb. a přídělem půdy, konfiskované podle dekretu č. 108/1945 Sb., podle zásad stanovených zák. č. 31/1947 Sb., který spočívá v tom, že dekret č. 28/1945 Sb. výslovně stanovil v §5 odst. 2 přechod přidělené půdy do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby, tedy aniž by vyžadoval pro nabytí vlastnického práva intabulaci přídělu, na rozdíl od zákona č. 31/1947 Sb., který žádnou výjimku z intabulace nestanovil. Shora uvedený nález tento rozdíl opomíjí, když volnou úvahou pouze dospívá k závěru, že se jedná "o rozhodnutí přídělové, a proto pro nabytí vlastnického práva nebylo zapotřebí ani vkladu práva vlastnického ani hmotného odevzdání nemovitostí". Přitom neuvádí, o jaký předpis se opírá. Taková úvaha není dle názoru stěžovatelů správná, neboť nemá oporu v zákoně. Nesprávné je dle názoru stěžovatelů i použití pojmu zápis, kterým je v nálezu označen zápis do pozemkové knihy, ačkoliv podle poslední věty §431 o.z.o. se tento zápis nazývá vkladem (intabulací). Tím je zbytečně vytvářen rozdíl mezi "zápisem" a "vkladem" stejně jako je tomu u uměle vytvořeného rozdílu mezi převodem a přechodem ve vztahu k ustanovení §§423 a 424 o.z.o.
Obě uvedené ústavní stížnosti vedené původně samostatně u stěžovatele - Okresního bytového podniku v N. J., s.p. v likvidaci, pod sp. zn. I.ÚS 461/98, a u stěžovatele -České spořitelny, a.s., , pod sp.zn. III.ÚS 468/98, byly usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1999, spojeny ke společnému projednání pod sp.zn. I.ÚS 461/98.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud ČR.
Krajský soud v Ostravě pouze odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 42 Co 252/96, a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že právní závěry v napadeném rozsudku jsou správné, neboť vycházejí z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu. Za správné považuje Nejvyšší soud ČR i své rozhodnutí publikované pod R 35/93. K přechodu vlastnictví došlo na základě úředního rozhodnutí, aniž by k takovému přechodu bylo dále třeba intabulace. Pokud navrhovatel popírá, že předmětný nemovitý majetek byl obci (městu) N. J. odevzdán do vlastnictví, je to v očividném rozporu se zněním rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949. Rovněž není pravdou, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval otázkou dne, kdy odevzdávaný majetek do vlastnictví obce přešel, jestliže sám navrhovatel poukazuje na "vyslovený názor, že k přechodu vlastnictví došlo k rozhodnému dni, tj. k 31. prosinci 1949". Pokud se navrhovatel odvolává na dříve platné ustanovení §436 obecného zákoníku občanského, již tehdy platily z tohoto ustanovení početné výjimky, o nichž se sám zmiňuje a mezi takové bezpochyby patřila i úřední rozhodnutí na základě dekretů prezidenta republiky, ať už o výjimce z intabulace ten který dekret ustanovení měl či neměl. K doplnění ústavní stížnosti pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že - v souladu s konstantní judikaturou - podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. přecházelo vlastnictví k nemovitostem na základě úředního rozhodnutí, aniž byl přechod vázán na zápis do pozemkové knihy. Jednalo se o výjimku z principu intabulace podle §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 ve znění pozdějších novel ("o.z.o."). Ustanovení §436 o.z.o., na které se stěžovatelé odvolávají, se na daný případ nevztahuje.
Nejvyšší soud ČR konečně sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřil vedlejší účastník řízení - město N. J.. Uvedl, že je třeba v prvé řadě přezkoumat včasnost podaných ústavních stížností, neboť ty byly dle jeho názoru podány po uplynutí zákonem stanovené lhůty. K důvodům ústavních stížností pak zejména namítl, že ústavněprávní posouzení věci stěžovatelem je velmi povrchní, neboť pomíjí některé podstatné souvislosti. Především je evidentní, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR neporušuje čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť neupírá stěžovatelům právo vlastnit majetek, ani jejich vlastnickému právu nepřiznává jiný zákonný obsah a ochranu než je tomu u jiných fyzických a právnických osob. Stěžovatelé také pominuli skutečnost, že nález uveřejněný pod. č. 166/1995 Sb., se kterým polemizují, je rozhodnutím pléna Ústavního soudu České republiky, které již vyřešilo otázku, kdy bylo třeba v případech autoritativních výroků soudů či úřadů k přechodu vlastnictví vkladu do pozemkové knihy (intabulace). Argumentace odporující ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu proto zakládá zjevnou neoprávněnost ústavní stížnosti a důvod k jejímu odmítnutí. Kromě toho stěžovatelé brojí také proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které bylo k usměrnění soudní praxe uveřejněno pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usilují o to, aby věc byla posouzena v jejich prospěch jinak než je tomu v ostatních případech soudní a jiné praxe, která respektuje stanovisko vysoce kvalifikované odborné literatury a judikaturu Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu. Vyhovění požadavku stěžovatelů by proto znamenalo porušení principu rovnosti v právech, který kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech ( k tomu viz nález sp. zn. III.ÚS-206/98 Ústavního soudu ČR).
Vedlejší účastník se dále vyjádřil k některým argumentům stěžovatelů odůvodňujícím nutnost vkladu do pozemkové knihy nejen v případě smluvního převodu nemovitostí, ale i v případech přechodu vlastnictví na základě autoritativních výroků soudu či úřadů, pokud zákon výslovně nestanovil, že k takovému přechodu vlastnictví není intabulace třeba. V této souvislosti zejména uvádí, že rozlišování pojmů převod práva a přechod práva je správné, stejně jako odlišné posuzování smluvních převodů nemovitostí na straně jedné a přechodů vlastnictví na základě autoritativních rozhodnutí soudů či úřadů. To je odůvodněno tím, že u smluvních převodů nemovitostí si stát již vzhledem k zásadám legality a publicity pozemkových knih musel zachovat kontrolu na správností a platností těchto převodů formou rozhodování knihovního soudu o intabulaci, zatímco v případech přechodu práva na základě autoritativních rozhodnutí státních orgánů taková kontrola až na výjimečné případy potřebná nebyla. K tomu vedlejší účastník dodává, že stěžovatelé při své argumentaci ustanovením §436 o.z.o. přehlížejí, že kdyby všechny případy přechodu vlastnictví na základě autoritativních výroků soudů či úřadů byly převodem vlastnictví ve smyslu ustanovení §431 o.z.o., bylo by ustanovení §436, kterým argumentují, zcela nadbytečné, neboť by se vystačilo s ustanovením §431. Jestliže v §436 o.z.o. bylo stanoveno, že v případech zde uvedených je zapotřebí vkladu nebo uložení listiny, vyplývá z toho a contrario, že u jiných autoritativních rozhodnutí intabulace potřebná nebyla. Existence ustanovení §436 o.z.o. tedy vede k opačným závěrům než jaké se z tohoto ustanovení pokoušejí vyvodit stěžovatelé, když za zmínku rovněž stojí fakt, že dikci "......je rovněž potřebí vkladu nebo uložení listiny" lze vykládat tak, že je tomu tak z důvodů evidenčních. Vedlejší účastník konečně uvedl, že sporné nemovitosti nebyly rozhodnutím Osidlovacího úřadu a fondu národní obnovy v Praze ze dne 31. 12. 1949, č. Ú. III-115/1949, odevzdány ke dni 31. 12. 1949 pouze do držby, jak tvrdí stěžovatelé, ale do vlastnictví, jak je uvedeno v článku I tohoto rozhodnutí. Za rozhodný den, kterým je podle ustanovení §8 odst. 2 písm. d) dekretu 108/1945 den odevzdání přiděleného majetku, je označen 31.prosinec 1949. Právně bezvýznamný je poukaz stěžovatelů na to, že dnem 1. 1. 1950 převzal majetek obcí stát, neboť zákonodárce stanovil pro restituci tzv. historického majetku obcí v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. jako rozhodné datum právě 31. prosinec 1949. Je proto postačující, když vlastnictví obce existovalo v tento den.
Vedlejší účastník souhlasí, aby bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost sice splňuje předepsané obsahové a formální náležitosti, avšak byla podána včas jen stěžovatelem Okresním bytovým podnikem v N. J.. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl doručen právnímu zástupci obou stěžovatelů dne 7. 9. 1998. Ústavní stížnost Okresního bytového podniku byla podána dne 2. 11. 1998, kdy byla předána k poštovní přepravě (tedy v zákonné 60denní lhůtě podle ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.), avšak ústavní stížnost České spořitelny, a.s., byla podána až dne 6. 11. 1998, kdy byla rovněž předána k poštovní přepravě. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná "dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákona k ochraně práva poskytuje". Protože Ústavní soud zjistil, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR - jak je uvedeno výše - byl doručen právnímu zástupci tohoto stěžovatele dne 7. 9. 1998, připadl poslední den šedesátidenní lhůty na čtvrtek 5. 11. 1998. Ústavní stížnost však byla na poštu podána teprve následující den, tj. 6. 11. 1998, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Podle ustálené judikatury je pro běh této lhůty určující, že podle citovaného ustanovení §72 odst. 2 je prvním dnem této lhůty již den doručení napadeného rozhodnutí.
Proto Ústavní soud věcně přezkoumával pouze ústavní stížnost Okresního bytového podniku, s.p. v likvidaci.
Ústavní soud v prvé řadě nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebyla jeho majetku poskytnuta žádná ochrana, neboť Nejvyšší soud ČR prý prohlásil všechny argumenty stěžovatelů, opírající se o zákonná ustanovení, za nerozhodné na základě volné, ničím nepodložené úvahy. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že se Nejvyšší soud ČR náležitě vypořádal jak s otázkou, zda byly rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949, č. Ú III 115-1949, odevzdány městu N. J. právě sporné nemovitostí, tak i s posouzením toho, zda na základě tohoto rozhodnutí nabylo město N. J. (resp. jeho právní předchůdce obec N. J.) vlastnictví k těmto nemovitostem, tedy zda jsou v souzené věci naplněny podmínky dle ustanovení §2 odst. 1 písm.c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce. Toliko v rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnictví v neprospěch některé ze stran, v daném případě stěžovatele, nelze spatřovat porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na soudní ochranu. V tomto směru neshledal Ústavní soud nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani jiná pochybení v jejich rozhodování a vedení řízení, a proto se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že oba soudy svým rozhodnutím porušily čl. 90 Ústavy tím, že by zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu jejich vlastnickému právu.
Rozhodnutí obou soudů rovněž nelze považovat za zásah do vlastnického práva stěžovatele v rozporu s ústavněprávními principy jeho ochrany vyjádřenými v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. To proto, že citovaný článek, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, chrání pouze vlastnická práva již existující, konstituovaná a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Tak je tomu i v souzené věci. V této souvislosti lze dodat, že obecné soudy rozhodly zákonným způsobem, aniž by porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Tím poskytly, jak stěžovateli (jako účastníku neúspěšnému), tak i vedlejšímu účastníku (jako účastníku úspěšnému), procesní ochranu, již zákon vyžaduje; pokud jde o řízení o určení vlastnictví k věci, chrání obecné soudy - jako již bylo uvedeno - až do svého rozhodnutí pouze možnost uplatnit "tvrzená" vlastnická práva účastníků v mezích daných zákonem a prostředky, které jsou jim zákonem svěřeny. Soudy nemohou poskytnout ochranu tvrzenému vlastnickému právu kteréhokoliv z účastníků v jiném smyslu nebo hranice této procesní ochrany jakkoliv překročit, byť i jen tím, že by prezumovaly ochranu vlastnického práva toho z účastníků, který v době řízení atributy vlastnictví vykonává. To proto, že ochrana vlastnického práva náleží v celém rozsahu jen skutečnému vlastníku věci. Kdo jím opravdu je, však bylo právě předmětem řízení jako skutečnost sporná.
Vlastní námitky stěžovatelů, jak vyplývá z jejich ústavních stížností, v podstatě směřují proti odlišné interpretaci zákona a právnímu názoru obecných soudů, jež se opírají - na rozdíl od stěžovatelů - mimo jiné o právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí označeném jako R 35/93 a Ústavním soudem v nálezu č. 166/1995 Sb. Neúplnost a nepřesnost odůvodnění a nesprávnost právních závěrů a úvah k nim směřujícím vytýkají stěžovatelé rovněž nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97. Ten vyslovil, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní povahy, rozhodovalo se o něm pravomocným přídělovým rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, a proto nebylo pro nabytí vlastnického práva zapotřebí ani vkladu do pozemkových knih, ani hmotného odevzdání nemovitosti. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že z rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949 přechod vlastnictví ke spornému majetku nevyplývá (neboť čl. II tohoto rozhodnutí hovoří o přechodu držby), a že při posouzení toho, zda bylo k nabytí vlastnického práva k přidělenému majetku konfiskovanému podle dekretu č. 108/1945 Sb. nutno provést vklad do pozemkové knihy, je opomíjena dikce §436 o.z.o, podle které se vklad do pozemkové knihy vyžadoval i v případech, kdy se vlastnické právo převádělo na základě úředního výroku. Tyto námitky stěžovatele však nemohou obstát. Ustanovení §436 totiž obsahuje výčet soudních výroků, ke kterým se vztahovala potřeba vkladu "nabývacího jednání" do pozemkové knihy, který však nelze rozšířit o jiný úřední výrok nespadající pod právní důvod nabytí obsažený v ustanovení §424, zejména tehdy, jestliže vydání takového úředního výroku jako nabývacího aktu samostatně upravuje zvláštní předpis, který povinnost vkladu nestanoví. Za takový předpis se podle současné judikatury považuje i příděl konfiskovaného majetku do vlastnictví uchazeče podle §7 citovaného dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přestože je institutem tzv. prostředečného nabytí věci ve smyslu ustanovení §423 o.z.o. Výrok o odevzdání sporného majetku uvedeného v seznamu do vlastnictví obce N. J. ostatně obsahuje i citované rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 31. 12. 1949.
Ústavní soud rovněž neakceptuje tvrzení stěžovatele, že v jím citované judikatuře je zcela zbytečně vytvářen rozdíl mezi převodem vlastnictví a přechodem vlastnictví, a mezi zápisem a vkladem vlastnického práva, neboť příslušná ustanovení §§431 i 436 o.z.o. užívají v této souvislosti pojmů převod a vklad (intabulace). Ústavní soud usuzuje, že vzhledem k rozlišnému pojmovému aparátu používanému obecným zákoníkem občanským a zvláštními předpisy upravujícími vlastnické změny (např. dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., jakož i předpisy upravujícími knihovní zápisy), je použití takových rozdílných pojmů opodstatněné. Důkazem toho je i stěžovatelem zdůrazňované ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb., které změnu vlastnictví k půdě označuje za přechod, když stanoví, že přidělená půda přechází dnem převzetí držby do vlastnictví přídělce. Takto vázané nabytí vlastnického práva na okamžik převzetí držby půdy však nelze považovat za výjimku z intabulace, nýbrž za zvláštní úpravu zákonodárce z důvodu naplnění účelu tohoto právního předpisu, kterým bylo zejména rozdělení půdy, již bylo nutno obdělávat. Proto také byla v odst. 1 citovaného dekretu stanovena povinnost přídělce ujmouti se držby toho dne, který bude stanoven v rozhodnutí o přídělu.
Za tohoto stavu Ústavní soud nedospěl - se zřetelem na ochranu základních práv a svobod stěžovatelů a vedlejších účastníků řízení - k právnímu názoru odchylnému od právních názorů obsažených v citovaných nálezech.
Těmito právními názory je vázán i Ústavní soud (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv objasnění všech skutkových okolností a právní posouzení věcí, což v zásadě patří do pravomoci obecných soudů, pokud tím nejsou dotčena základní práva a svobody fyzické či právnické osoby. Proto mu ani nepřísluší zabývat se dopodrobna všemi námitkami stěžovatele.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V tomto směru se lze ostatně opřít i o názor uznávané literatury, že argumentace odporující ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu zakládá zjevnou neoprávněnost ústavní stížnosti a důvod k jejímu odmítnutí (srov. Ševčík V., Ústavní soudnictví v praxi, Bulletin advokacie - listopad 1999, str. 22).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost Okresního bytového podniku, s.p. v likvidaci, jako návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost České spořitelny, a.s., jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 4. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu