infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.11.2000, sp. zn. I. ÚS 488/99 [ usnesení / PAUL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.488.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2000:1.US.488.99
sp. zn. I. ÚS 488/99 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 1999, čj. 24 Co 229/99 - 90, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 2. 1997, čj. 17 C 98/95 - 58, a doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 16. 2. 1999, čj. 17 C 98/95 - 79, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, označený jako ústavní stížnost proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, které jsou blíže uvedeny v záhlaví tohoto usnesení. Namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavní práva obsažená v článcích 11 odst. 1, 36 odst. 1, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když Krajský soud v Praze jako soud odvolací mj. potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Kladně, kterým byla zamítnuta její žaloba na určení neplatnosti dohody ze dne 14. 5. 1993, kterou byla první žalované H. A. vydána ideální polovina stavební parcely č. 2239/1 o celkové výměře 431 m2 a domu čp. 27 ve S. ulici v katastrálním území K., obci Kladno, okresu Kladno, a kterou současně byla též zamítnuta její žaloba na určení povinnosti třetímu žalovanému, Restauracím a jídelnám K., s. p. v likvidaci, uzavřít s ní dohodu o vydání celé nemovitosti. Má za to, že ona byla jedinou oprávněnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb., neboť ke dni účinnosti tohoto zákona byla jediným dítětem již nežijícího sourozence původního vlastníka. Je toho názoru, že předmětné nemovitosti jí měly být vydány celé. Pokud ideální polovina nemovitostí, na základě dohody ze dne 14. 5. 1993, byla vydána H. A., která podle stěžovatelky není oprávněnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb., jedná se dle stěžovatelky o absolutně neplatný právní úkon. Z obsahu stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, který je posledním prostředkem, jejž zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), Ústavní soud zjistil, že tento krajský soud, jako soud odvolací, rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 2. 1997, čj. 17 C 98/95 - 58, ve spojení s doplňujícím usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 2. 1999, čj. 17 C 98/95 - 79, přezkoumal podle ustanovení §212 odst. 1, 2 o. s. ř., jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně - stěžovatelky - není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř., přičemž vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z nich učiněných závěrů. Odvolací soud zaujal shodné stanovisko se soudem prvního stupně v tom, že případné určení neplatnosti dohody ze dne 14. 5. 1993 by nemělo dopad na právní postavení žalobkyně ve vztahu k ideální polovině nemovitostí, k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo první žalobkyně H. A., a že žalobkyně - stěžovatelka - nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Protože žalobkyně odvozuje nárok na vydání věci v poměru k jednomu z původních spoluvlastníků, nemůže se jí dostat více, než činil podíl jejího právního předchůdce, tedy než činil spoluvlastnický podíl V. K. Okolnost, že žalobkyně jako další oprávněná osoba má tzv. lepší pořadí než první žalovaná (která je dědičkou ze zákona po R. K. z titulu spolužijící osoby a je oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.), je nerozhodná, neboť toto pořadí by bylo relevantní pouze v případě, že by obě účastnice odvozovaly své nároky od téhož původního spoluvlastníka. Tak tomu však v této věci není. Ústavní soud musel proto konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje však, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud při projednávání předmětné ústavní stížnosti dospěl k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v článcích 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v předmětné věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Ústavní soud nemohl než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Praze. Námitkami stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uplatněnými v odvolání, se odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Ústavnímu soudu nezbylo než na toto přiléhavé a na problematiku věci, v souvislosti s použitím zákona č. 403/1990 Sb., zcela vyčerpávající odůvodnění odkázat. Vzhledem k tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu o určení neplatnosti dohody, kterou byla první žalované na její včasnou žádost vydána ideální polovina nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., neporušily základní vlastnické právo stěžovatelky, obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska rozhodnutí odvolacího soudu nic vytknout. Z těchto důvodů Ústavní soud návrh ústavní stížnosti stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2000 JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:1.US.488.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 488/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 1. 11. 2000
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 10. 1999
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Paul Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 403/1990 Sb., §3 odst.1 písm.d, §3 odst.2, §9
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-488-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 33171
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28