ECLI:CZ:US:2000:1.US.498.98
sp. zn. I. ÚS 498/98
Usnesení
I. ÚS 498/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. H., MUDr. K. H., a České stomatologické komory, všech zastoupených JUDr. M. S., advokátkou, proti usnesení vlády České republiky č. 646 ze dne 30. září 1998 o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro IV. čtvrtletí 1998, zveřejněné ve Věstníku ministerstva zdravotnictví č. 10, ročník 1998, a to v části, jíž se upravuje zdravotní péče poskytovaná zubními lékaři, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 11. 1999, se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení vlády České republiky č. 646 ze dne 30. září 1998 o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro IV. čtvrtletí 1998, zveřejněné ve Věstníku ministerstva zdravotnictví č. 10, ročník 1998, a to v části, jíž se upravuje zdravotní péče poskytovaná zubními lékaři. V ústavní stížnosti, kterou formulovali jako "ústavní stížnost proti jinému opatření veřejné moci", stěžovatelé tvrdí, že uvedeným usnesením vlády České republiky byl porušen čl. 31, čl. 26 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé vytýkají usnesení vlády to, že v něm stanovila, že "celková úhrada zdravotní péče poskytované zubními lékaři ve IV. čtvrtletí 1998 nepřekročí 104 % úhrady porovnávacího období, kterým je příslušné čtvrtletí roku 1997". Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že vláda je oprávněna k rozhodnutí o výši úhrad zdravotní péče, avšak při výkladu toho, co se takovou výší rozumí, je třeba vycházet z ústavních principů. Takovým ústavním principem je třeba rozumět především čl. 31 Listiny, podle něhož "každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon". Tato zásada však byla porušena ve vztahu k prvnímu stěžovateli, který se cítí uvedeným opatřením veřejné moci poškozen jako pacient, neboť může nastat situace, kdy mu bude buďto odmítnuta zdravotní péče, nebo bude odkázán na další čtvrtletí, což by u některých chronických stavů mohlo vést k značným svízelům.
Dalším ústavním principem je čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Podle těchto ustanovení "každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých činností". Tato zásada byla porušena ve vztahu k druhému stěžovateli, který je podnikatelem jako poskytovatel zdravotní péče. Z přehledu v příloze č. 2 ústavní stížnosti je patrno, že ke dni 25. 11. 1998 tento stěžovatel překročil u jednoho z pacientů pojištěného u pojišťovny 217 vládou povolený rozsah úhrady, když se zhotovením zubních náhrad dostal na 269, 85 % úhrady za předešlé srovnatelné období. U pojišťoven 201 a 222 bude podle tohoto přehledu a jeho vyjádření, zpracovaném jako podklad k této ústavní stížnosti, nucen přestat poskytovat péči kolem 15. 12. 1998 a již při podání této ústavní stížnosti nemůže ošetřit žádného pojištěnce pojišťovny 217.
Ve vztahu ke třetímu stěžovateli je takovým ústavním principem ustanovení čl. 27 odst. 3 Listiny, podle něhož "činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých". Česká stomatologická komora je profesním sdružením ve smyslu čl. 27 Listiny a má podle zákona hájit profesní zájmy svých členů jakož i etiku profese. Uvedeným usnesením vlády je taková činnosti omezena ve vztahu k situaci, kdy by otázka případné stížnosti na odmítnutí lékařské péče ze strany pacienta nebo stížnosti na to, že péče nebyla příslušnou pojišťovnou lékaři uhrazena, by nemohla být Českou stomatologickou komorou zodpovědně posouzena, neboť usnesením vlády napadeným touto ústavní stížností je založen rozpor zájmů, které má komora hájit.
Zmocnění k určení výše úhrad za zdravotní péči vládě dává ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se zde hovoří o výši úhrad za zdravotní péči, je třeba tím rozumět ohraničení úhrady za jednotlivé druhy péče, jak jsou vymezeny ustanovením §13 a vyjmenovány taxativně v §13 odst. 1 písm. a) až a). Jde o zvláštní druh cenového předpisu, kterým se vláda zmocňuje stanovit způsob výpočtu ceny za zdravotní péči, v žádném případě však není zmocněna ani nepřímo omezit rozsah zdravotní péče. Právě k tomu by došlo tím, kdyby rozsah úhrady zdravotní péče byl vázán paušálně na částku, která byla poskytnuta jako úhrada zdravotní péče v minulém srovnatelném období za výkony, které nejsou nijak přesně specifikovány. Jestliže by totiž došlo k tomu, že u jednotlivého stomatologa by v rámci kalendářního období byla vyčerpána kvóta 104 % stanovená vládou, musel by buď zdravotní péči odepřít, nebo by ji musel poskytovat zdarma.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřila vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví ČR.
Vláda České republiky ústavní stížnost projednala na své schůzi dne 10. 3. 1999 a dospěla k závěru, že k újmě na právech stěžovatelů nedošlo. Ve smyslu §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění dohodnou v dohodovacím řízení. Nedojde-li dohodovací řízení k výsledku, nebo pokud výsledek bude odporovat právním předpisům nebo veřejnému zájmu, rozhodne o hodnotách bodu a o výši úhrady vláda na návrh Ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví zpracovalo a předložilo rozhodnutí vlády, jejich text byl vyhlášen ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Ministerstvo přitom vycházelo z očekávané bilance disponibilních zdrojů v systému zdravotního pojištění, tj. z dosavadního vývoje výběru pojistného, jeho očekávaného trendu v průběhu roku a z vývoje skutečných výdajů zdravotních pojišťoven a očekávaných výdajů zdravotních pojišťoven na zdravotní péči hrazenou v roce 1998. Ministr zdravotnictví shodně s vyjádřením vlády navrhuje ústavní stížnost zamítnout v celém rozsahu.
II.
Ústavní soud se již analogickou problematikou zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 407/99. V této souvislosti III. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 78 Ústavy ČR a svým usnesením řízení o ústavní stížnosti přerušil a předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu návrh na zrušení cit. ustanovení. Ústavní soud nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, toto ustanovení zákona zrušil, a to dnem 31. 12. 2000. Tímto nálezem Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí vlády podle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má povahu právního předpisu. Nálezem, sp. zn. III. ÚS 407/99, ze dne 9. 11. 2000, pak Ústavní soud zamítl návrh na zrušení čl. 1, 3, 7 a 8 Rozhodnutí vlády České republiky č. 657, ze dne 23. 6. 1999, o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného pojištění, a čl. 3 a 14 Rozhodnutí vlády České republiky č. 1374, ze dne 22. 12. 1999, s odůvodněním, že navrhovatelé nejsou aktivně legitimováni k podání takového návrhu (§64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Z výše uvedených důvodů a s odkazem na oba citované nálezy Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout, neboť po zjištění, že usnesení vlády na základě §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. má povahu právního předpisu, nezbývá než konstatovat, že návrh je podán "někým zjevně neoprávněným" (§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. listopadu 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu