ECLI:CZ:US:2000:1.US.499.99
sp. zn. I. ÚS 499/99
Usnesení
I. ÚS 499/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené V. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 15 Co 450/99, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 4 C 148/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 7. 10. 1999 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 15 Co 450/99, jakož i rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 4 C 148/98. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově byla stěžovatelce stanovena povinnost vyklidit a vyklizenou předat navrhovateli J. S. (vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, dále jen "vedlejší účastník"), bytovou jednotku č. 1686/1 v domě č. p. 1686 v P., do šesti měsíců od právní moci rozsudku. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka a vedlejší účastník se po rozvodu manželství dohodli na zrušení společného práva nájmu k předmětnému bytu tak, že výlučným nájemcem se stal vedlejší účastník a stěžovatelka měla právo byt užívat do doby, než si vyřeší svoji bytovou situaci. Dne 5. 11. 1996 se na základě kupní smlouvy s pronajímatelem - městem P. - stal vedlejší účastník výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky. Následně uzavřel vedlejší účastník se stěžovatelkou nájemní smlouvu ze dne 15. 2. 1997, podle které byla stěžovatelka oprávněna byt užívat na dobu jednoho roku a po uplynutí této doby podal (13. 3. 1998) žalobu na vyklizení. Stěžovatelce se nezdařilo prokázat, že by nájemní smlouvu uzavřela v tísni a okresní soud proto uzavřel, že stěžovatelka v bytě bydlí bez právního důvodu a návrh na vyklizení je proto v souladu s §126 občanského zákoníku důvodný.
Po odvolání, podaném stěžovatelkou, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 15 Co 481/98, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelka je povinna uvedenou bytovou jednotku vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt, který může být i o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, než je vyklizovaný byt. Odvolací soud konstatoval ve shodě se soudem I. stupně, že žaloba na vyklizení je důvodná. Jiný právní názor však zaujal v otázce bytové náhrady, když dovodil, že okolnost uzavření nájemní smlouvy neznamená zánik závazku (týkajícího se možnosti dalšího bydlení v předmětném bytě pro stěžovatelku), obsaženého v dohodě o zrušení práva společného nájmu. Podle názoru krajského soudu se jednalo o tzv. kumulativní novaci dle §516 občanského zákoníku, kdy oba závazky mohou vedle sebe obstát. Odvolací soud pak s odkazem na ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit až po zajištění výše uvedené bytové náhrady.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2573/98, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, že z ustanovení §705 odst. 1 občanského zákoníku (který stanoví, že nedohodnou-li se rozvedení manželé o nájmu bytu, rozhodne soud) je zřejmé, že dohoda je zákonem preferovaný titul. Pokud byla dohoda platně uzavřena, lze se u soudu domáhat jen jejího splnění, nikoliv znovu zrušení společného nájmu. V dané věci je podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné, že v době uzavírání nájemní smlouvy neexistovalo právo stěžovatelky na zajištění bytové náhrady ani z titulu platně uzavřené smlouvy, ani ze zákona. Úvaha o možnosti kumulativní novace, vyslovená odvolacím soudem, je tak nepřípadná. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že současná právní úprava neumožňuje, aby soud svým rozhodnutím založil právo na bytovou náhradu v případech, kdy toto právo ze zákona nevyplývá. Takovou možnost nedává ani extenzivní aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Podle Nejvyššího soudu se zmíněné ustanovení vztahuje pouze na výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, tedy na případy, kdy určité právo bylo již náležitým způsobem smluvně či ze zákona konstituováno. Nepřísluší-li v daném případě stěžovatelce z žádného z uvedených titulů právo na zajištění bytové náhrady, je tím založení takové náhrady výrokem soudu vyloučeno.
Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, poté vydal rozsudek ze dne 27. 7. 1999, sp. zn. 15 Co 450/99, kterým potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Podle krajského soudu nelze akceptovat námitku stěžovatelky, že dovolací soud se nezabýval otázkou uzavřené dohody z 1. 11. 1995 a proto je nutné se jí zabývat z hlediska ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud vyšel z existence platné dohody jako zákonem preferovaného titulu a konstatoval, že jejím uzavřením je další rozhodování soudu o bytové náhradě vyloučeno.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se domnívá, že nepřipuštění navrhovaných důkazů, zejména doplňujícími výslechy účastníků k obsahu uzavřené dohody z 1. 11. 1995, jakož i výslechu dalšího svědka, který tuto dohodu sepisoval, jí bylo znemožněno dokázat skutečnosti, podstatné pro právní posouzení dané věci, tedy zda stěžovatelce svědčí právo užívat předmětný byt do doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře se dne 16. 11. 1999 vyjádřil předseda senátu JUDr. R. O. Uvedl, že vzhledem k obsahu rozsudku Nejvyššího soudu, který vyslovil závazný právní názor, že uzavřením platné dohody o zrušení společného nájmu je další rozhodování soudu podle §705 občanského zákoníku vyloučeno, považoval odvolací soud stěžovatelkou navržené dokazování za nadbytečné. Účastníci byli ve sporu podrobně vyslechnuti a odvolací soud navíc v původním řízení učinil písemný dotaz na Městský úřad v Pelhřimově ohledně okolností uzavření předmětné dohody. Krajský soud je proto přesvědčen, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky a navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl. Místopředsedkyně Okresního soudu v Pelhřimově JUDr. L. J. ve svém vyjádření za tento soud zdůraznila, že skutkové závěry ohledně dohody z 15. 2. 1997, která změnila původní dohodu z 1. 11. 1995, vyplývaly z provedeného dokazování a jednotlivé důkazy byly hodnoceny ve smyslu §132 občanského soudního řádu. S ohledem na realizaci zásady smluvní volnosti účastníků při uzavírání dohod o zrušení společného nájmu a s ohledem na platnou dohodu z 15. 2. 1997 nepovažoval soud za nutné blíže se zabývat vůlí účastníků při uzavírání dohody ze dne 1. 11. 1995. Vedlejší účastník řízení, pan J. S., se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil dne 9. 11. 1999. Uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nevyhověl návrhu na doplnění dokazování z důvodu jeho nadbytečnosti, neboť opakovaný výslech účastníků, kteří se již k věci podrobně vyjádřili, by nemohl přinést nic zásadního ve vztahu k právnímu posouzení celé záležitosti. Rozhodující skutečností podle vedlejšího účastníka je, že stěžovatelka bez výhrad podepsala nájemní smlouvu. Za podstatné považuje rovněž listinné důkazy, jejichž obsah je jednoznačný a nevyžaduje zvláštního výkladu. Navrhl proto, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jim předcházejícího řízení a všech shromážděných podkladů k dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat "dohled" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře nepřipustil provedení dalších důkazů, které podle návrhu stěžovatelky spočívaly jak v novém výslechu obou účastníků řízení před obecnými soudy, tak ve výslechu svědka, který sepisoval dohodu ze dne 1. 11. 1995 a to zejména k obsahu ujednání v předposlední větě této dohody, podle kterého má stěžovatelka v předmětném bytě "právo bydlení do doby, než vyřeší svoji bytovou situaci". Stěžovatelka se v ústavní stížnosti v této souvislosti dále dovolává zásady, vyjádřené v ustanovení §18 občanského soudního řádu, neboť podle jejího názoru došlo postupem soudu k porušení rovného postavení účastníků řízení, kterým prý nebyly zajištěny stejné možnosti uplatnění jejich práv, z čehož vyvozuje zásah do svých výše uvedených základních práv.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že zásada vyjádřená v ustanovení §18 o. s. ř., podle které je povinností soudu dbát na rovné postavení účastníků a zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv, neznamená, že soud by byl povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. V daném případě krajský soud návrhu na doplnění dokazování nevyhověl a ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, což je zcela v souladu s principem, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné pravomoci obecných soudů.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 148/98, vyplývá, že obecné soudy se věcí pečlivě zabývaly a shodně dospěly k závěru, že návrh na vyklizení bytu je důvodný, neboť stěžovatelka jej užívá od 15. 2. 1998 bez právního důvodu, přičemž již v roce 1995 se zavázala, že bude svou bytovou situaci řešit. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatelka se dne 1. 11. 1995 dohodla s vedlejším účastníkem na zrušení společného nájmu a tedy již od tohoto data věděla, že v předmětném bytě bude moci bydlet pouze dočasně. Poté uzavřela s vedlejším účastníkem, který se v mezidobí stal vlastníkem dané bytové jednotky, nájemní smlouvu, splňující zákonné náležitosti, ve které účastníci sjednali nájemní poměr na dobu určitou. S námitkami stěžovatelky, že byla vedlejším účastníkem ohledně těchto úkonů uvedena v omyl, resp. že jednala v tísni, se soudy rovněž přesvědčivě vypořádaly a Ústavní soud, s ohledem na své výše vyložené postavení nemá důvod tato zjištění jakkoli přehodnocovat, neboť takový postup by ho stavěl do role další soudní instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu, že soud nemůže svým rozhodnutím založit právo na bytovou náhradu (jestliže toto právo nevyplývá ze zákona), ani za použití extenzivního výkladu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který vyslovil, že na základě uvedeného ustanovení, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků (nález sp. zn. II. ÚS 190/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 87).
Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu je bezpředmětný i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 30. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu