ECLI:CZ:US:2000:1.US.506.98
sp. zn. I. ÚS 506/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 1998, č.j. 15 Ca 71/98-9, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9.
1998, č.j. 15 Ca 71/98-9, se zrušuje.
Odůvodnění:
Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad, rozhodnutím
ze dne 23. 11. 1993, č.j. PÚ-R-1596/93-Fa, vydaným podle
ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, určil, že stěžovatelka je vlastnicí nemovitostí v k.ú.
Machnín, a to st. p. č. 279, pozemků p.č. 252/26 - role a p.č.
258 - louka podle dřívějšího pozemkového katastru, odpovídajícím
parcele st. 279 a částem pozemků p. č. 252/26 - zahrada, ost.
p. a p. č. 259/5 ost. p. a objektu na st. p. č. 279. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí zejména uvedl, že rozhodnutím STN (roz. Státního
notářství) v Liberci ze dne 14. 2. 1966, č.j. 3 D 383/65, "bylo
rozhodnuto" v dědické věci po E. K. (která byla podle výpisu
z pozemkové knihy, knihovní vl. 463, spolu s J. K. vlastníkem
předmětných nemovitostí), že dědictví připadá čsl. státu, protože
všichni zákonní dědicové dědictví odmítli. Podle čestného
prohlášení stěžovatelky bylo dědictví odmítnuto v tísni, na což se
vztahuje ustanovení §6 odst. 1 písm. l) cit. zákona č. 229/1991
Sb.
Krajský soud v Liberci toto rozhodnutí (k opravnému
prostředku podanému povinnou osobou) rozsudkem ze dne 25. 1.
1994, č.j. 15 Ca 643/93-13, zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení
s odůvodněním, že dokazování je nutno zaměřit na otázku, zda byl
důvodem odmítnutí dědictví stav uváděný M. K. v čestném prohlášení
či zda byly důvodem odmítnutí dědictví dluhy z tohoto dědictví
pocházející. Proto Okresní úřad v Liberci provedl výslechy svědků,
vyžádal spisy o projednání dědictví a zajistil znalecký posudek
o ceně nemovitosti v době projednávání dědictví. Okresní úřad po
té rozhodnutím ze dne 30.12.1994, č.j. PÚ-R-3446/94-Fa., znovu
rozhodl tak, že M. K. je vlastníkem st. p. č. 279 o výměře 1319 m+
s domem čp. 175 a části p. č. 252/26 o výměře 2197 m+
odpovídajícím podle dřívějšího pozemkového katastru parcele st.
279 s domem čp. 175 a pozemku p. č. 252/26.
Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí rozsudkem ze
dne 5. 3. 1996, č.j. 15 Ca 61/95-15, opět zrušil, neboť dospěl
k závěru, že stav věci nebyl dostatečně zjištěn a tím i správně
posouzen, pokud jde o otázku existence uvedeného restitučního
důvodu. Uvedl též, že nevyjdou-li dalším dokazováním najevo nové
skutečnosti mající význam pro posouzení existence restitučního
důvodu podle §6 odst. 1 písm.l) zákona o půdě, nebude jej podle
dosavadních důkazů pokládat za dostatečně prokázaný. Po tomto
rozsudku krajského soudu - jak plyne z dále citovaného rozhodnutí
okresního úřadu z 12. 5. 1997 - našel advokát JUDr. A. P.
(zastupující M. K.) svědka událostí z roku 1965 pí. V., která byla
vyslechnuta do protokolu; dále byly v archívu objeveny doklady
finančního odboru ONV z roku 1963, jež prý "jednoznačně prokazují
záměr státního aparátu, aby byl majetek převeden na stát".
Svědeckou výpověď a doklady bývalého FO ONV považoval okresní úřad
za nové skutečnosti prokazující existenci restitučního důvodu
podle §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, a proto rozhodnutím ze
dne 12. 5. 1997, č.j. PÚ-R-5622/97, rozhodl o vlastnictví pí.
M. K. k předmětným nemovitostem opět kladně.
Krajský soud v Ústí nad Labem přezkoumal na základě opravného
prostředku podaného povinnou osobou také toto rozhodnutí
a rozsudkem ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 16 Ca 328/97, jej zrušil,
protože pozemkový úřad prý rozhodl v rozporu s ust. §250r
o.s.ř., když nerespektoval závazný právní názor soudu. Krajský
soud vrátil věc pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, s poukazem na
to, že úřad je vázán právním názorem soudu.
Pozemkový úřad poté rozhodnutím ze dne 22. 12. 1997, č.j.
PÚ-R-5909/97-Fa, rozhodl tak, že stěžovatelka není vlastníkem
předmětných nemovitostí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí již jen
konstatoval shora popsaný průběh předchozích řízení a uvedl, že
dřívější správní rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil,
neboť pozemkový úřad nerespektoval závazný právní názor soudu.
Citované rozhodnutí pozemkového úřadu napadeným (v záhlaví
uvedeným) rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil.
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že podle názoru Krajského
soudu v Ústí nad Labem vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 5. 11.
1997, č.j. 16 Ca 328/97-13, kterým bylo zrušeno předchozí
rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. 5. 1997, č.j.
PÚ-R-5622/97-Fa, ani doplnění dokazování výslechem svědkyně V.
a znaleckým posudkem o ceně nemovitostí v době úmrtí E. K.
nezměnilo nic na závěru vysloveném již v předchozím rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 1996, č.j. 15 Ca
61/95-15, že není doložena existence restitučního titulu uvedeného
v ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona č.229/1991 Sb., ve znění novel.
Krajský soud dále poukázal na rozhodnutí pozemkového úřadu,
určující, že stěžovatelka není vlastnicí předmětných nemovitostí,
se kterým je nutno se ztotožnit. Krajský soud v Ústí nad Labem
dále mimo jiné uvedl, že předmětné nemovitosti přešly do
vlastnictví státu rozhodnutím Státního notářství v Liberci ze 14.
2. 1965, č.j. 3 D 383/65, vydaným v řízení o dědictví po E. K.,
když stěžovatelka i všichni další dědici dědictví odmítli. V úvahu
tedy přicházel restituční důvod - odmítnutí dědictví učiněné
v tísni podle §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění novel, který také stěžovatelka uplatnila. Rozhodující pro
posouzení oprávněnosti jejího nároku na vydání předmětných
nemovitostí je proto vyřešení otázky, zda k odmítnutí dědictví
v tísni došlo. Z právního názoru, jejž vyslovil Krajský soud
v Ústí nad Labem v rozsudku, jímž předchozí rozhodnutí pozemkového
úřadu zrušil, tedy přímo vycházel výrok soudu, který má pro další
rozhodování správního orgánu - pozemkového úřadu zavazující
účinek, a který je proto správní orgán povinen respektovat, neboť
mu to ukládá ustanovení §250r o.s.ř. Již porušení této vázanosti
by samo o sobě bylo nezákonností a odůvodňovalo by bez dalšího
nové zrušení rozhodnutí správního orgánu - pozemkového úřadu.
Pouze výjimečně, kdyby v řízení před pozemkovým úřadem po zrušení
jeho předchozího rozhodnutí vyšly najevo nové skutečnosti
odůvodňující odchylné právní posouzení věci, mohl by se správní
orgán - pozemkový úřad odchýlit od právního názoru vysloveného
soudem. K tomu prý však v daném případě nedošlo. Pozemkový úřad
tedy postupoval podle zákona, když o uplatněném nároku rozhodl
v souladu s právním názorem vysloveným v předchozím soudním
rozhodnutí (§250r o.s.ř.). Proto musel Krajský soud v Ústí nad
Labem - jak uvádí - napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdit.
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že
rozhodnutím Pozemkového úřadu v Liberci ze dne 22. 12. 1997, č.j.
PÚ-R-5909/97, které bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 15 Ca 71/98, bylo
porušeno ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť
nesprávnou aplikací ust. zák. č. 229/1991 Sb. byla omezena na
svých právech, která jí tento předpis zaručuje. Tím došlo ve svých
důsledcích i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, neboť byla krácena na právu majetkovém. Porušení
uvedených práv a svobod, stejně jako nedostatečné poskytnutí
soudní ochrany podle čl. 37 Listiny, spatřuje stěžovatelka zejména
v následujících důvodech.
Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Liberci ze dne 23. 11. 1993,
č.j. PÚ-R-1596/93, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je vlastníkem
předmětných nemovitostí, jež byly v držení společnosti S. K.,
s.r.o., která je získala na základě hospodářské smlouvy z 28. 3.
1991 od Státního statku Liberec, s.p. Rozhodnutí vycházelo z toho,
že dědictví po E. K. bylo odmítnuto v tísni. Krajský soud v Ústí
nad Labem toto rozhodnutí svým rozhodnutím ze dne 25. 1. 1994, sp.
zn. 15 Ca 643/93, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu
řízení. Přitom zaujal názor, že odůvodnění stojící na čestném
prohlášení oprávněné osoby je nedostačující, takže je třeba
zkoumat, co bylo důvodem odmítnutí dědictví, konkrétně, zda bylo
odmítnutí vázáno na požadavek, aby dědicové vstoupili do
zemědělství, nebo na to, že bylo předluženo. Řízení mělo být dle
pokynu Krajského soudu v Ústí nad Labem doplněno výslechem manžela
stěžovatelky a dědickým spisem z roku 1965. Pozemkový úřad provedl
tyto důkazy a vyslechl i bývalého předsedu senátu Okresního soudu
v Liberci JUDr. K. L. Ve spisu Státního notářství v Liberci bylo
mimo jiné uvedeno, že dědictví bylo odmítnuto vzhledem k dluhům
z titulu pohledávky čsl. státu z první pozemkové reformy (a to
přesto, že tato pohledávka byla již dávno promlčena), která byla
v dědickém řízení uplatněna. K této pohledávce bylo přihlédnuto
a její výši odpovídala hodnota dědictví odhadnutá tehdejším MNV,
i když již v té době by byl na místě znalecký posudek.
(V restitučním řízení byla při použití cenového předpisu platného
v době projednávání dědictví zjištěna hodnota nemovitostí 5x vyšší
než byla uvažována.)
Poté pozemkový úřad v Liberci - jak uvádí stěžovatelka
- vydal dne 30. 12. 1994 rozhodnutí, č.j. PÚ-R-3446/94, (nesprávně
datované dnem 30. 12. 1993), které Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, sp. zn. 15 Ca 61/95, zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení. Pozemkovému úřadu v tomto rozsudku vytkl,
že důkazní řízení je nedostatečné, např. že z prohlášení
a z výpovědi stěžovatelky nevyplývá, "na kterém místě bylo nabytí
dědictví podmiňováno požadavkem, aby její nezletilé děti pracovaly
v zemědělství". Krajský soud v Ústí nad Labem - vzhledem závěru,
že k odmítnutí dědictví došlo nikoliv v rámci opatrovnického
řízení u soudu, ale již při projednání dědictví u státního
notářství - dovodil, že otázku tísně je třeba posuzovat podle
okolností, za nichž došlo k odmítnutí dědictví před státním
notářstvím. Rovněž koncipuje názor, že v rámci opatrovnického
řízení - neboť nepochybně nešlo o běžnou záležitost správy majetku
dětí - nemohlo fakticky dojít k jinému rozhodnutí, než ke
schválení tohoto úkonu. Tento úsudek by nasvědčoval tomu, že
opatrovnické řízení bylo zcela nadbytečné, a že tehdejší soudní
moc chránila majetkové zájmy nezletilých dětí v podstatě jen
formálně. Pokud však byla ochrana zájmu nezletilých dětí míněna
vážně, mohl opatrovnický soud úkon neschválit, čímž by bylo
prohlášení před notářem neúčinné. Je nepochybné, že opatrovnický
soud musel vážit odmítnutí dědictví a musel se nepochybně zabývat
otázkou ceny majetku a dluhů. Jak je ovšem zřejmé, spokojil se jen
s deklarovaným potvrzením MNV o hodnotě majetku a s přihláškou
pohledávky ONV do dědického řízení. Nelze také přehlédnout, že
v dané sociální a politické situaci nebylo neobvyklé podmiňování
vlastnictví zemědělského majetku činností v zemědělství. Neobvyklé
také nebylo, že takový majetek je již zemědělsky využíván jinou
osobou jako v tomto případě, kdy předmětné nemovitosti byly
užívány Státním statkem Liberec, aniž by zůstavitelka či její
rodina měli možnost v nich alespoň bydlet. Již z tohoto rozsudku
je prý zřejmé, že podle názoru Krajského soudu v Ústí nad Labem
provedené důkazy neprokazují dostatečně restituční titul, aniž by
učinil závěry, resp. naznačil, proč provedené důkazy za dostatečné
nepovažuje.
Stěžovatelka uvádí, že pozemkový úřad provedl na základě
tohoto zrušujícího rozhodnutí další dokazování, respektoval
všechny připomínky Krajského soudu v Ústí nad Labem, a dospěl ke
stejnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí. Řízení bylo
doplněno o výslech svědkyně, která znala zůstavitelku i poměry
v místě, a již zjištěné skutečnosti potvrdila, "i ve vztahu
k tomu, že požadavek na práci v zemědělství byl běžný a v případě
dědiců o něm věděla". Z archívu bývalého ONV v Liberci pak byl
zajištěn úřední záznam z 10. 2. 1964, který jednoznačně prokazuje
záměr státního aparátu, aby předmětný majetek byl převeden na
stát. Stěžovatelka z něj cituje: " Vzhledem k tomu, že nelze E.
Koutnou přimět k tomu, aby převod projednala a jinými prostředky
nelze dobrovolně převod pozemků uskutečnit, zůstane tento případ
v klidu, pohledávka nebude odepsána a celý případ se vyřeší
vzhledem k vysokému stáří dlužnice (nar. 27. 11. 1876) v případném
dědickém řízení. " Z textu je podle mínění stěžovatelky patrná
vůle státních orgánů získat za každou cenu předmětný zemědělský
majetek, a to i tím, že v dědickém řízení byla uplatněna dávno již
promlčená pohledávka. Pozemkový úřad pak opětovně rozhodnutím ze
dne 12. 5. 1997, č.j. PÚ-R-5622/97, rozhodl o tom, že stěžovatelka
je vlastníkem předmětných nemovitostí.
Toto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze
dne 5. 11. 1997, sp. zn. 16 Ca 328/97, znovu zrušil a věc vrátil
správnímu orgánu k dalšímu řízení; opět hodnotil důkazní řízení
jako nedostatečné a pozemkovému úřadu vytkl, že nerespektoval
právní názor soudu z předchozího rozhodnutí, přestože se v něm
hovoří pouze o tom, že restituční titul nebude dostatečně
prokázán, nevyjdou-li dalším dokazováním najevo další nové
skutečnosti. Podle názoru stěžovatelky těmito skutečnostmi je
výslech dalšího svědka a vedle toho již zmiňovaná zpráva (roz.
zřejmě úřední záznam z 10. 12. 1964), jejíž obsah byl shora
citován. Stěžovatelka dále uvádí, že se Krajský soud v Ústí nad
Labem v tomto rozhodnutí poprvé zabýval také otázkou jejího
postavení oprávněné osoby ve vztahu k dalším dědicům. Má za to, že
uplatněním nároku za situace, kdy jej neuplatnily další oprávněné
osoby, není dán důvod, aby celý majetek nebyl vydán jí, neboť není
pochyb o tom, že postavení ostatních dědiců bylo zcela shodné.
V tomto duchu navíc mohlo být doplněno výslechem dalších dědiců
i řízení před pozemkovým úřadem. To se však nestalo, neboť
pozemkový úřad v Liberci se pod vlivem neustálého "kolotoče"
rozhodnutí a jejich zrušení věcí dále nezabýval a vydal dne 22.
12. 1997 další rozhodnutí pod č.j. PÚ-R-5909/97, kterým vyhověl
požadavku Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhodl, že
stěžovatelka vlastníkem předmětných nemovitostí není. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí již meritum věci nezkoumal a poukázal na to, že
toto rozhodnutí vydává na základě rozsudku krajského soudu z 5.
11. 1997. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podala návrh na
jeho přezkoumání stěžovatelka. Krajský soud v Ústí nad Labem pak
napadeným rozsudkem ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 15 Ca 71/98,
rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a v odůvodnění rozsudku
toliko uvedl, že správní orgán byl povinen respektovat závěry
předchozího rozhodnutí krajského soudu a že jinou možnost neměl.
Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že za stav tísně
považuje i nadále takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně
nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je
omezován represivní politikou, a kdy v konkrétním případě, a to
jak v jejím, tak i předtím v případě zůstavitelky, tento stav
vyplýval mimo jiné z vládního nařízení č. 50/55 Sb., o některých
opatřeních k zajištění zemědělské výroby, na základě něhož byly
nemovitosti krátce po vydání tohoto nařízení dány do užívání
Státnímu statku L.. K tomu odkazuje na právní názor vyjádřený
v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 10. 1995, sp.zn. IV.ÚS
85/95, i když se tento nález týká případu podle §6 odst. 1 písm.
h) zák. č. 229/91 Sb. Vysvětlení pojmu tísně je však pro oba
případy shodné.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl citovaný rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a prohlásila, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský
soud v Ústí nad Labem, dále Okresní úřad v Liberci, pozemkový
úřad, Pozemkový fond ČR a vedlejší účastník - S. K., s.r.o. , na
jehož majetek byl v mezidobí prohlášen konkurz.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření zejména
namítl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, v čem
spatřuje nesprávnost postupu soudu "při vydání rozsudku"
napadeného ústavní stížností, a že obsah její stížnosti je spíše
polemikou s předchozími rozhodnutími soudu v této věci. Proto
navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Současně sdělil, že
na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Okresní úřad v Liberci, pozemkový úřad, ve svém vyjádření
sdělil, že ústavní stížnost je důvodná, protože šetření, která
pozemkový úřad prováděl k zajištění důkazů pro obnovení
vlastnictví podle §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, byla dle
jeho názoru dostatečná a průkazná. K poznámce o promlčení
pohledávky původní vlastnice vůči státu uvedl, že bývalá státní
spořitelna zlikvidovala pohledávku ve výši 19 554,59,- Kč až po
prokazatelném převodu majetku na stát. Okresní úřad konečně
prohlásil, že se vzdává "možnosti účasti na ústním jednání před
Ústavním soudem".
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v L., pouze sdělil, že
ačkoliv je účastníkem řízení (zák. č. 229/1991 Sb.), je
rozhodovací právo plně v pravomoci pozemkového úřadu. Proto se
k ústavní stížnosti nevyjadřuje, vzdává se postavení vedlejšího
účastníka v řízení a na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.
Vedlejší účastník S. K., spol. s r.o., sdělil prostřednictvím
správce konkurzní podstaty, že se svého práva být vedlejším
účastníkem v řízení vzdává.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelka především tvrdí, že rozhodnutím pozemkového
úřadu ze dne 22. 12. 1997, č.j. PÚ-R-5909/97, a napadeným
rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno
ustanovení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť
nesprávnou aplikací zákona č. 229/91 Sb. byla omezena na svých
právech, které ji tento předpis zaručuje. Tím prý došlo
i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
neboť byla krácena na svém právu majetkovém. Dále tvrdí, že jí
nebyla dostatečně poskytnuta soudní ochrana podle čl. 37 Listiny
základních práv a svobod.
V tomto směru stěžovatelce přisvědčit nelze.
Ústavní soud v prvé řadě neshledal, že by uvedenými
rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky
podle čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť napadená rozhodnutí se nijak
nedotýkají ústavního požadavku, podle něhož zákonná omezení
základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy,
které splňují stanovené podmínky; stěžovatelka ostatně tuto
námitku nijak neodůvodňuje. Napadenými rozhodnutími nejsou krácena
ani práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11
odst. 1 Listiny, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu
je tímto ustanovením poskytována ochrana toliko vlastnickému právu
již existujícímu a nikoliv pouze tvrzenému nároku na ně.
Pokud jde o údajné nedostatečné poskytnutí soudní ochrany
podle čl. 37 Listiny, jedná zřejmě o nedorozumění, neboť citovaný
článek se v žádném odstavci (vlastní) soudní ochrany netýká.
Ústavní soud se však ztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že
napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu
a jinou právní ochranu, jež však vyplývá zejména z článku 36
Listiny a z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Ústavnímu soudu - vzhledem k ústavnímu vymezení jeho
postavení - zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování,
prováděné soudy a orgány veřejné správy - pokud jím nejsou
porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody
stěžovatelky. To však Ústavní soud v souzené věci nezjistil. Proto
se nezabýval stěžovatelčinými námitkami v tom směru, zda provedené
dokazování její nárok jako oprávněné osoby odůvodňuje či nikoliv,
tedy zda je prokázáno naplnění restitučního titulu uvedeného v §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., tj. odmítnutí dědictví
v tísni.
Ústavní soud se však (se zřetelem na obsah správních
i soudních spisů) neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Ústí
nad Labem vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 5. 11. 1997, sp. zn.
16 Ca 328/97 (jež předcházel rozhodnutí Okresního úřadu
v Liberci, pozemkového úřadu, ze dne 22. 12. 1997, sp. zn.
PÚ-R-5909/97), že Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad,
nerespektoval závazný právní názor Krajského soudu v Ústí nad
Labem uvedený v jeho rozsudku ze dne 5. 3. 1996, č.j. 15 Ca
61/95-17, tím, že dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím
rozhodnutí, tedy že stěžovatelka je vlastnicí předmětných
nemovitostí. Názor Krajského soudu v Ústí nad Labem vyslovený na
str. 3 p.v. tohoto rozsudku, který zněl: "Pokud nevyjdou dalším
dokazováním najevo nové skutečnosti, které by mohly mít význam pro
posouzení rozhodující otázky existence restitučního důvodu podle
§6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, nebude podle důkazů, které až
dosud byly provedeny, pokládat tento restituční titul za
dostatečně prokázaný.", nelze interpretovat jinak, než že
restituční titul nebyl prokázaný za daného skutkového stavu
zjištěného v době uvedeného soudního rozhodnutí, leč jinak tomu
může být v případě, že se podaří zjistit skutečnosti, které mohou
mít pro další posouzení nároku stěžovatelky význam; to ostatně
Krajský soud v Ústí nad Labem připouští i v odůvodnění rozsudku
napadeného ústavní stížností. V další fázi řízení před správním
orgánem však již hodnocení dokazování náleží znovu okresnímu
úřadu, neboť mu nelze uložit, jak má provedené důkazy - se
zřetelem k důkazům nově provedeným - hodnotit.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho přístup k této otázce
v konkrétní věci není - ve smyslu jeho ustálené judikatury
- přehodnocováním dokazování obecného soudu. Jedná se toliko
o posouzení otázky vázanosti správního orgánu právním názorem
obecného soudu v tomto souzeném případu. Ústavní soud má totiž za
to, že Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad, byl nejen
oprávněn, ale i povinen vzít při svém rozhodnutí v úvahu každé
před ním zjištěné, dříve neznámé, a proto nové skutečnosti,
o nichž se domníval, že mohou mít význam pro jeho rozhodnutí,
a tyto skutečnosti posoudit. V takovém postupu nelze shledat
porušení zásady, podle které je správní orgán vázán právním
názorem soudu, který jeho rozhodnutí přezkoumává. Povinnost
přihlédnout ke všem skutečnostem zjištěným v řízení měl - stejně
jako ostatní orgány veřejné moci - i Okresní úřad v Liberci,
pozemkový úřad, který rozhodoval o právech a povinnostech člověka.
Protože se v daném případě jedná o aplikaci restitučních předpisů,
jež speciálně zakotvují nápravu křivd spáchaných v době nesvobody
(zejména v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody), měl tuto povinnosti plnit
ještě důsledněji. V tomto směru Ústavní soud považuje za nutné
zdůraznit, že již vícekrát ve své judikatuře podpořil tendenci
soudů i orgánů státní správy respektovat vůli zákonodárce, kterou
je alespoň zmírnění následků takových křivd. Pro úplnost lze
dodat, že tuto myšlenku je nutno prosazovat i při úvaze o naplnění
toho kterého jednotlivého restitučního důvodu (např. srov. již
nález Ústavního soudu ČSFR sp.zn. I. ÚS 597/92, Sbírka usnesení
a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č.16, nález Ústavního soudu
ČR sp. zn. I. ÚS 15/98, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu
ČR svazek 13, nález č.7, atd. ).
Podle názoru Ústavního soudu proto Krajský soud v Ústí nad
Labem akceptovatelně neposoudil otázku údajné nezákonnosti
rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu,
pokud ve svých rozhodnutích (i dřívějších) dospěl k závěru, že
tato nezákonnost spočívala v nerespektování vázanosti Okresního
úřadu v Liberci, okresního pozemkového úřadu, názorem soudu. Je
zřejmé, že právě v důsledku toho vydal Okresní úřad v Liberci,
okresní pozemkový úřad, dne 22. 12. 1997, rozhodnutí, č.j.
PÚ-R-5909/97, ve kterém pouze stručně vylíčil průběh předchozích
řízení a odkázal na to, že dokazování dle předchozích závazných
názorů Krajského soudu v Ústí nad Labem nárok navrhovatele
dostatečně neprokazuje. Toto rozhodnutí poté Krajský soud v Ústí
nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil s poukazem na to, že
správní orgán postupoval podle zákona, neboť rozhodl v souladu
s právním názorem soudu vysloveným v předchozím soudním
rozhodnutí. I když právní úprava správního soudnictví v České
republice - byť velmi problematická - má de lege lata své výrazné
specifické rysy, nelze ji podle názoru Ústavního soudu vykládat
v souzené věci tak, že pozemkový úřad je povinen návrhu
stěžovatelky nevyhovět (neboť byl vázán právním názorem soudu)
a že soud musel rozhodnutí správního orgánu potvrdit toliko proto,
že ten v souladu s předchozím právním názorem soudu rozhodoval.
Formalisticky vzato by byl patrně tento postup akceptovatelný,
z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelky však
zpravidla nikoli, neboť by se tím vytvářel uzavřený kruh, který by
prakticky vyloučil řádné přezkoumání merita věci. Za uvedeného
stavu se totiž ani Okresní úřad v Liberci, okresní pozemkový úřad,
ani Krajský soudu v Liberci již ve svých rozhodnutích věcným
posouzením nároku stěžovatelky nezabývaly. Proto je nutno obě
uvedená rozhodnutí považovat za věcně nepřezkoumatelná, což může
vést (a zpravidla také vede) k porušení práva na spravedlivý
proces a na soudní a jinou ochranu. Na tom nic nemění fakt, že
krajský soud a i správní orgán otázku existence restitučního
důvodu v předchozích řízeních zkoumaly. To platí zejména
v konkrétní věci, kdy krajský soud rozhodnutí správního orgánu
třikrát zrušil a kdy jejich názory na prokázaní existence
restitučního důvodu zůstaly až dosud diametrálně odlišné. Každé
(i další) rozhodnutí správního orgánu i soudu musí být totiž
pojato individuálně se zřetelem k tomu, co v průběhu řízení vyšlo
najevo.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že - jak již bylo uvedeno
- napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem porušilo
právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve
smyslu v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82
odst. 1,3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění zákona č.77/1998 Sb., napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 9. 2000