ECLI:CZ:US:2000:1.US.513.99
sp. zn. I. ÚS 513/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti M. D., zastoupené JUDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 36 C 138/92, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 8 Co 1512/98, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 23. 8. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1864/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 36 C 138/92, byl zamítnut návrh stěžovatelky M. D. proti odpůrcům České republice - Ministerstvu financí ČR a Státnímu podniku bytového hospodářství -Ostrava 4 (dále jen "odpůrci") na uzavření dohody o vydání věci - rodinného domku č.p. 110 ve V. ulici v Ostravě - Porubě, zapsaného u Střediska geodézie v Ostravě na listu vlastnictví č. 185 pro katastrální území P. - jih, spolu s vedlejšími stavbami, venkovními úpravami, plotem, studnou, trvalými porosty a dále pozemku parc. č. 1999 - stavební plocha, parc. č. 2000 - zahrada (dále jen "nemovitosti").
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání stěžovatelky citovaný rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrzen.
V odůvodnění svého rozsudku se nejprve Krajský soud v Ostravě zabýval námitkou vznesenou stěžovatelkou - podle níž Okresní soud v Ostravě při ústním jednání dne 15. 10. 1997 rozhodl bez její účasti v situaci, kdy její právní zástupce žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů na straně stěžovatelky - kterou neshledal důvodnou. Krajský soud poukázal na ust. §212 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), podle kterého k vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nedovodil, že by v případě stěžovatelky došlo k odnětí možnosti jednat před soudem. Stěžovatelka byla v řízení řádně zastoupena a i když se k ústnímu jednání dne 15. 10. 1997 nedostavila, měla možnost realizovat svá procesní práva prostřednictvím své právní zástupkyně, která byla v průběhu celého ústního jednání přítomna.
Krajský soud v Ostravě dále konstatoval, že stěžovatelka nedodržela lhůtu stanovenou §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), a vůči "současným" odpůrcům uplatnila svůj nárok opožděně. Odvolací soud zároveň uvedl (a příkladmo odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 81/97 ze dne 26. 10. 1998), že soudní judikaturou již byla vyřešena otázka charakteru lhůty uvedené v ust. §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., která je lhůtou propadnou. Odvolací soud také z tohoto důvodu neshledal odvolání důvodným, nepovažoval již za potřebné zabývat se správností skutkových zjištění a právních názorů okresního soudu a napadené rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 23. 8. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1864/99, bylo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 8 Co 1512/98, odmítnuto.
Dovolací soud především konstatoval, že v souzené věci, nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř (a ty v daném případě nebyly stěžovatelkou namítány, ani se nepodávaly z obsahu spisu), je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z hlediska ust. §238 odst. 1 o.s.ř. a §239 o.s.ř. V dané věci, v níž odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně podle §239 odst. 1 o.s.ř. vyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, nemůže být dovolání přípustné ani podle ust. §238 odst. 1 písm. b), ani podle ust. §239 odst. 1. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že nemohl uvažovat o přípustnosti dovolání ani v intencích ust. §239 odst. 2 o.s.ř., neboť stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila.
Nejvyšší soud ČR, poukázav na to, že za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 o.s.ř., ani podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., a kdy nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., dovolání - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - jako nepřípustné bez jednání odmítl [§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c), §243a odst. 1 o.s.ř.].
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména namítla, že kdyby obecné soudy, (především krajský soud) provedly důkaz navrženými svědky, "pak by rozhodnutí soudu vyznělo ve prospěch stěžovatelky, neboť svědci by osvětlili písemné podání k vydání věci". Stěžovatelka dále uvedla, že v písemných podáních sice "nevolila precizní názvosloví", ale z uvedených podání - podle jejího názoru - zúčastněné strany vyvozovaly, že se jedná o oprávněný restituční nárok. O tom prý svědčí i ta skutečnost, že nemovitosti nebyly převedeny do vlastnictví obce, nýbrž zůstaly ve vlastnictví státu.
Stěžovatelka dále tvrdí, že postupem soudů a rozhodnutím (krajského) soudu - které bylo vydáno, ač byla u jednání řádně omluvena a za situace, kdy byly (zejména krajským soudem) odmítnuty jí navržené důkazy, jež mohly přinést zásadní obrat v hodnocení věci - bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). K porušení procesních práv stěžovatelky prý došlo také tím, že ji krajský soud nepoučil o možnosti a podmínkách podání dovolání. Stěžovatelka dále poukázala na to, že restituční zákony směřovaly ke zmírnění majetkových křivd, které byly způsobeny občanům předchozím režimem a v této souvislosti s ní měly soudy jednat citlivě, a to i s ohledem na její věk.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud její ústavní stížnost neodmítl a nálezem rozhodl tak, že se napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka v podstatě namítá, že postupem soudů a napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva u Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a posléze u Nejvyššího soudu ČR v Brně domáhala. Proto nelze přijmout stěžovatelčino tvrzení, že jí (v důsledku její omluvené osobní nezaviněné účasti) byla odňata možnost jednat před soudem, jestliže na těchto jednáních byla zastoupena právním zástupcem nebo obecným zmocněncem (synem - ing. V. D., CSc.). Podle obsahu spisu postupovaly obecné soudy způsobem, který neznemožňoval stěžovatelce realizaci jejich procesních práv.
Ústavní soud se dále ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. a kdy dovolání není přípustné ani podle §§238 odst. 1 písm. b) a 239 o.s.ř. - nezbylo než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu ČR obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v občanském soudním řádu a z mezí ústavnosti nevybočuje.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR je návrhem, který je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností proti napadeným rozsudkům Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. V tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny. Dospěl k závěru zápornému.
Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si navrhovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně" (srov. sp. zn. I. ÚS 213/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 597). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci (po účinnosti zákona č. 77/1998 Sb. "dnem doručení") rozhodnutí odvolacího soudu (viz druhý cit. nález; srov. též I. ÚS 129/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 431).
Za této situace bylo věcí stěžovatele, aby ústavní stížnost podal v zákonné lhůtě již proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 8 Co 1512/98. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To však stěžovatel včas neučinil.
Podle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu lze totiž ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ode dne doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tj. od 19. 3. 1999, do podání ústavní stížnosti dne 19. 10. 1999 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu připouští.
Ústavní stížnost proti napadeným rozsudkům Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě byla tedy podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu