ECLI:CZ:US:2000:1.US.514.99
sp. zn. I. ÚS 514/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 514/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 8 C 44/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 10. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 8 C 44/98, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby rozhodnutí členské schůze Mysliveckého sdružení D. o jeho vyloučení z tohoto sdružení bylo zrušeno. Po provedeném dokazování dospěl totiž soud k závěru, že rozhodnutí o vyloučení stěžovatele je v souladu s čl. 8 odst. 3 stanov Mysliveckého sdružení D. (dále jen "MS D."), a že se tomuto sdružení podařilo v řízení před soudem prokázat stěžovatelovo hrubé porušení povinností střelce dle provozního řádu MS D., spočívající v nesplnění pokynu mysliveckého hospodáře a neodevzdání ulovené srny do výkupny Interlovu.
I. ÚS 514/99
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Uvedl, že se jednání, pro které byl vyloučen, nedopustil a dodal, že jediným důkazem, svědčícím proti němu, prý byla "rozporuplná a nevěrohodná" výpověd' svědka G. Podle stěžovatelova názoru nelze ve sporném řízení argumentovat tak, že protistrana unesla důkazní břemeno tím způsobem, že nebylo uvěřeno navrhovateli.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Okresní soud v Šumperku se vyjádřila dne 17. 11. 1999 samosoudkyně JUDr. B. Š., která uvedla, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, nebot řízení před soudem proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), za účasti obou sporných stran a stěžovatel byl zastoupen právním zástupcem. Soud provedl všechny důkazy, které účastníci navrhli a skutková tvrzení o závažném porušení povinností člena mysliveckého sdružení, na jejichž základě byl stěžovatel vyloučen, byla v řízení prokázána. V tomto směru okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení, Mysliveckého sdružení D., podepsaného předsedou sdružení V. M., se uvádí, že v dané věci byly splněny všechny subjektivní i objektivní podmínky pro podání odvolání, přičemž stěžovateli se dokonce, v důsledku nesprávného poučení soudu, prodloužila podle §204 odst. 2 o. s. ř. lhůta pro podání odvolání na 3 měsíce od doručení rozsudku. Svého práva odvolat se proti rozsudku stěžovatel využil teprve v době, kdy již byla jeho ústavní stížnost doručena ústavnímu soudu. S ohledem na výše uvedené navrhl vedlejší účastník, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Pokud by Ústavní soud tento návrh neshledal důvodným, navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Domnívá se totiž, že Okresní soud v Šumperku v provedeném řízení řádně zjistil skutkový stav a z výsledků dokazování vyplynulo, že byly dány důvody pro vyloučení stěžovatele z mysliveckého sdružení, jelikož hrubě a opakovaně porušil své povinnosti. Jako účelovou dále označil námitku stěžovatele, že výpověd' svědka
I. ÚS 514/99
G. byla nevěrohodná a rozporuplná. Důkazy, provedené soudem, tvoří podle názoru vedlejšího účastníka uzavřený logický celek a nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se v nich nacházejí závažné neshody.
Po přezkoumání formálních náležitostí, kladených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na podání ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.
V prvé řadě je nutno připomenout, že daným případem se Ústavní soud již zabýval, když zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 9. 1997, sp. zn. 8 C 148/94 (nález ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 9/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, nález č. 36). Ústavní soud tehdy uvedl, že rozhodnutí, vydávaná na základě stanov (§15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů), nejsou rozhodnutími, vydávanými v oblasti veřejné správy a není tedy možný postup podle části páté občanského soudního řádu, upravující správní soudnictví, ale jedná se o občanské soudní řízení sui generis. Stěžovatel, po zrušení uvedeného rozsudku a znovu provedeném řízení, byl v nyní zkoumané věci ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu poučen, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Proti rozhodnutí okresního soudu, kterým bylo přezkoumáno rozhodnutí orgánu sdružení, však odvolání přípustné je (§201 o. s. ř.). Tím došlo k zásahu do stěžovatelova základního práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť zásada přezkumu rozhodnutí, vydaných obecnými soudy, náleží k základním ústavním zásadám spravedlivého procesu. Tato skutečnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, i když stěžovatel tento závažný fakt v ústavní stížnosti nenapadl (Ústavní soud totiž není vázán odůvodněním ústavní stížnosti).
Ze spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 8 C 44/98, však Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, ač nesprávně poučen, přesto dne 29. 10. 1999, v tříměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí (§204 odst. 2 o. s. ř.), odvolání podal. Toto blanketní odvolání bylo doplněno odůvodněním ze dne 9. 12. 1999, které následně zaslal Okresní soud v Šumperku Ústavnímu soudu se žádostí, aby bylo vloženo do spisu, sp.
I. ÚS 514/99
zn. 8 C 44/98. Podle názoru Ústavního soudu jsou nyní splněny všechny podmínky, aby se věcí stěžovatele mohl zabývat funkčně příslušný odvolací soud. Ze stejného důvodu je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o ústavním soudu). V souladu se zásadou subsidiarity ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci je totiž ústavní stížnost považována za ultima ratio, což odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, zvláště obecných soudů.
Ústavnímu soudu proto s ohledem na výše uvedené důvody nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení. Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 16. října 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu