ECLI:CZ:US:2000:1.US.520.99
sp. zn. I. ÚS 520/99
Usnesení
I. ÚS 520/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, společnosti 3 D B., s. r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2997/99, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 3 Co 47/98, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. 11 C 9/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 20. 10. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 3 Co 47/98, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. 11 C 9/98. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl uvedeným rozsudkem v právní věci žalobce města Vodňany (vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem) tak, že žalovaný stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 220 000 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 15. 9. 1997 a zároveň zamítl návrh, aby stěžovatel byl povinen zaplatit žalobci dalších 19 500 Kč s příslušenstvím, jakož i vzájemný návrh stěžovatele, aby žalobce byl uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 31 500 Kč s příslušenstvím. Žalobce v řízení před soudem uvedl, že se stěžovatelem uzavřel dne 13. 5. 1996 smlouvu o vytvoření uměleckého díla a zavázal se mu zaplatit autorský honorář ve výši 270 000 Kč. Umělecké dílo, vytvořené stěžovatelem, však bylo podle jeho názoru nekvalitní, proto od smlouvy o vytvoření díla ustoupil a žádal vrácení již zaplacené části sjednaného autorského honoráře ve výši 240 000 Kč.
Ze smlouvy o vytvoření díla ze dne 13. 5. 1996 Krajský soud v Českých Budějovicích zjistil, že smluvními stranami této smlouvy byli jako autor díla stěžovatel a jako objednatel Městský úřad Vodňany. Krajský soud zdůraznil, že předpokladem řádné smlouvy je skutečnost, že ji uzavírá subjekt se způsobilostí k právům a povinnostem. Soud se odvolal na ustanovení §18 občanského zákoníku a na zákon č. 367/1990 Sb., o obecním zřízení, ve znění pozdějších předpisů. V citovaném zákoně je v ust. §4 výslovně stanoveno, že obec jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Způsobilost mít práva a povinnosti má tedy obec, případně město. Jestliže předmětnou smlouvu uzavíral městský úřad, potom je tato smlouva neplatná (§38 odst. 1 občanského zákoníku), neboť městský úřad nemá ani způsobilost k právním úkonům. Z této skutečnosti vyplývá, že z uvedené smlouvy nemohou účastníci vyvozovat žádná práva ani povinnosti a naopak jim vzniká povinnost vrátit druhému účastníku smlouvy vše, co podle ní dostal. Krajský soud uzavřel, že za daného stavu nebylo nutné, aby se zabýval důkazními návrhy, směřujícími k posouzení kvality předmětu neplatné smlouvy. Nad rámec uvedeného poté tento soud pouze doplnil, že pokud někdo žaluje městský úřad jako neexistující právní subjekt, pak z hlediska procesního je soud oprávněn činit takové kroky, aby označení žalovaného subjektu bylo bezvadné a odpovídalo vůli žalobce. V daném případě se však jedná o vztah hmotněprávní a soud nemůže takto označenou stranu smlouvy nahradit subjektem jiným.
Vrchní soud v Praze po odvolání stěžovatele výše specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobci částku 220 500 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku ohledně částky 31 500 Kč s příslušenstvím. Odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku ohledně částky 19 500 Kč s příslušenstvím vrchní soud odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že oba účastníci považovali smlouvu, uzavřenou v souladu s ustanovením §27 autorského zákona za platnou, což však nemůže nic změnit na tom, že smlouva je ve skutečnosti neplatná. Na důvody neplatnosti této smlouvy, z nichž vycházel soud prvního stupně, odvolací soud zcela odkázal. Nadto poznamenal, že jestliže jednání o uzavření smlouvy bylo vedeno nikoliv mezi městem Vodňany a stěžovatelem, ale mezi Městským úřadem Vodňany a stěžovatelem, nemohlo mezi těmito subjekty dojít ani k platnému uzavření smlouvy v ústní formě a již vůbec ne konkludentně. Navíc měly obě strany nepochybně úmysl smlouvu uzavřít v písemné formě. Odvolací soud dále poukázal i na další důvody neplatnosti smlouvy označené jako "smlouva o vytvoření díla". Nepochybně z ní vyplývá vůle jednak objednat a jednak vytvořit umělecké dílo - televizní pořad s pracovním názvem "Vodňany s kudličkou". I když je třeba přisvědčit námitce stěžovatele, že autorský zákon nevyžaduje k platnosti smlouvy o vytvoření díla písemnou formu, je nutno vycházet z vůle stran vyjádřené v obsahu smlouvy, ze které vyplývá, že na základě této smlouvy mělo být dílo nejen vytvořeno, ale i "veřejně provozováno a prodáváno", tedy šířeno. Pak by ovšem taková smlouva byla smlouvou smíšenou, která by musela vyhovovat i náležitostem smluv o šíření díla, včetně náležitostí formálních, tedy včetně její písemné formy, předpokládané ustanovením §22 odst. 4 autorského zákona. Z uvedených důvodů proto odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který předmětnou smlouvu posoudil jako neplatnou.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2997/99, odmítnuto, jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není přípustné. Stěžovatel poté podáním ze dne 23. 6. 2000 svoji ústavní stížnost rozšířil i o napadení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho procesní práva a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto porušení došlo podle názoru stěžovatele tím, že mu v řízení před obecnými soudy nebyla podle jeho tvrzení dána možnost veřejného slyšení, když jeho výslech nebyl vůbec proveden. Stěžovatel uvedl, že prvoinstanční soud prakticky neprovedl a nehodnotil jiné důkazy, než písemnou smlouvu o vytvoření díla. Odvolací soud poté podle stěžovatele kriticky nezhodnotil úplnost skutkových zjištění před soudem prvního stupně, ani sám důkazní řízení nedoplnil (zejména o výslech účastníků). Stěžovatel se domnívá, že mu bylo znemožněno řádně se vyjádřit k zásadní právní otázce v dané věci - neplatnosti smlouvy o vytvoření díla již v průběhu prvoinstančního řízení, čímž byla možnost jeho právní a věcné argumentace k tomuto problému přenesena až do odvolacího řízení a zčásti - pokud jde o rozšířené důvody neplatnosti, nastolené rozsudkem odvolacího soudu - až do řízení dovolacího. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2000 odkázal předseda senátu JUDr. P. P. na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Za Vrchní soud v Praze se dne 16. 11. 2000 vyjádřila Mgr. D. J., která uvedla, že podle názoru vrchního soudu nebyla v řízení porušena žádná procesní práva účastníků (tedy ani stěžovatele), a to ani v případě, že nebyl proveden důkaz jejich výslechem. Výslech účastníka je jeden z důkazních prostředků ke zjištění skutkového stavu věci a pokud byl v odvolacím řízení navrhován, bylo na soudu, aby ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, zda je nutno jej provést. Účastníkům byl dán prostor, aby se k projednávané věci mohli vyjádřit a aby mohli činit procesní návrhy. Soud nesouhlasil ani s názorem stěžovatele o argumentačně překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu, neboť platností smlouvy, se zcela správně zabýval již soud prvého stupně a prostor k nesouhlasu s jeho právní argumentací měl stěžovatel již v odvolání, čehož využil, když se závěry soudu polemizoval. Se stěžovatelovými námitkami, uplatněnými v odvolání se poté odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Vrchní soud proto uzavřel, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Za Krajský soud v Českých Budějovicích se dne 24. 10. 2000 vyjádřila místopředsedkyně tohoto soudu JUDr. Zdeňka Sedláková, která poukázala na tu skutečnost, že krajský soud vyšel z právního názoru o absolutní neplatnosti smlouvy o vytvoření díla a proto neprovedl účastníky navrhované důkazy, kterými měly být prokázány vady díla, resp. jeho bezvadnost. Z protokolu o jednání je patrné, že stěžovatel již nenavrhoval svůj výslech jako účastníka řízení, ale výslech svědků, kteří měli potvrdit údaje, tvrzené stěžovatelem o kvalitě díla. Právo na veřejné slyšení účastníka řízení, zmiňované v ústavní stížnosti, pak nemůže být podle názoru krajského soudu totožné s výslechem účastníka jako důkazem podle §131 o. s. ř., neboť výslech účastníka směřuje k prokázání určitých skutkových okolností sporu a soud má možnost takový důkaz i neprovést, pokud svůj názor náležitě zdůvodní. K námitce stěžovatele, že vynesená soudní rozhodnutí byla argumentačně překvapivá a on se nemohl vyjádřit k otázce neplatnosti smlouvy, krajský soud uvedl, že stěžovatel tuto možnost měl plně u soudu odvolacího, ale nevyužil jí a spokojil se se závěrem prvoinstančního soudu, že smlouva je neplatná, když v odvolání netvrdil její platnost a ani nenavrhl důkazy, ale toliko argumentoval, že ve skutečnosti mezi účastníky byla uzavřena smlouva ústní, resp. konkludentní. Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a dospěl k závěru, že v daném případě musela být smlouva uzavřena písemně. Krajský soud dále doplnil, že advokát stěžovatele byl osobně přítomen při jednání a svou závěrečnou řeč zaměřil na otázku kvality díla, ač tato otázka vůbec projednávána nebyla, přičemž mu prý nic nebránilo v tom, aby soudu vyjádřil své námitky vůči průběhu řízení. Z uvedených důvodů dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích k závěru, že v přezkoumávané věci nedošlo k porušení Listiny základních práv a svobod.
Za vedlejšího účastníka řízení, město Vodňany, se dne 2. 11. 2000 k ústavní stížnosti vyjádřila advokátka JUDr. M. V. Ve vyjádření je uvedeno, že stěžovatel se jednání před obecnými soudy účastnil a jeho zákonná procesní práva nebyla nijak omezována. Soudy se při svém rozhodování podle názoru vedlejšího účastníka řízení dostatečně vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele a nijak neporušily jeho základní práva. Vedlejší účastník řízení proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není soudem nadřízeným obecným soudům, ani další přezkumnou instancí. Jestliže obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
Ústavní stížnost založil stěžovatel na tvrzení, že mu v řízení před obecnými soudy nebyla dána možnost veřejného slyšení, což dovozuje z toho, že nebyl proveden jeho výslech, který byl podle jeho názoru nezbytný ke zjištění skutkových okolností případu. Rovněž mu prý nebylo umožněno řádně se vyjádřit k právnímu názoru soudů, týkajícímu se zásadní právní otázky v dané věci - neplatnosti smlouvy o vytvoření díla a následná soudní rozhodnutí považoval stěžovatel za argumentačně překvapivá.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jakož i s obsahem spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 9/98, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených, nebo jiných. Ústavní soud ve své dosavadní činnosti rozhodoval o řadě stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (tyto požadavky lze vyvodit i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V dané věci ze shromážděných podkladů vyplývá, že uvedené zásady spravedlivého soudního řízení byly respektovány. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě samozřejmě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Odvolací soud se námitkami stěžovatele, směřujícími proti závěrům soudu první instance zabýval a přesvědčivě vyložil, proč s těmito závěry souhlasí. Rovněž objasnil, proč mezi subjekty nemohlo dojít ani k platnému uzavření smlouvy v ústní formě, resp. konkludentně a dokonce dovodil i další důvody neplatnosti inkriminované smlouvy. Právní zástupce stěžovatele se jednání před soudy první i druhé instance účastnil a měl příležitost argumentovat a reagovat na vývoj tohoto jednání a postoj soudů k dané věci, který byl zcela zřejmý. Co se týče napadení rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutno připomenout, že usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno podle konstantní judikatury Ústavního soudu považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž tímto rozhodnutím nebylo nikterak zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud jen poznamenává, že předpokladem způsobilosti subjektů občanskoprávních vztahů činit právní úkony je samozřejmě jejich způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivita), a v souvislosti s daným případem proto nutno poukázat na odpovědnost smluvních stran za to, aby jimi zamýšlený právní úkon byl způsobilý vyvolat patřičné právní následky. Pro úplnost nutno dodat, že porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod nelze spatřovat ani v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť soudu přísluší právo rozhodnout, které z navržených důkazů je nutno pro objasnění věci provést a které nikoliv. Na závěr nezbývá než zopakovat, že za situace, která nastala ve zkoumaném případě a je podrobně popsaná v tomto odůvodnění, nemá Ústavní soud důvod zasahovat do jurisdikce obecných soudů a přisvojovat si tím právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu