ECLI:CZ:US:2000:1.US.544.99
sp. zn. I. ÚS 544/99
Usnesení
I. ÚS 544/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů R. N., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, a O. M., zastoupeného JUDr. Z. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 4 To 183/99, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 T 123/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 4. 11. 1999 se stěžovatel R. N. domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 4 To 183/99, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 T 123/98. Citovaným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným, že dne 31. 8. 1998 fyzicky napadl poškozeného A. P., svlékl mu sako a košili a odcizil tašku s doklady, následně přitlačil ke zdi poškozeného R. K. a odcizil mu svazek klíčů a osobní doklady. Poté nutil s výhružkou fyzického násilí R. K. jít s ním vyzvednout věci z majetku A. P. z úschovy na hlavním nádraží v Brně a vyhrožoval mu ublížením na zdraví a zastřelením, pokud mu nedonese částku 300 Kč. Dne 1. 9. 1998 vnikl za pomoci odcizených klíčů do bytu R. K., kterého se zeptal, zda má nějaké peníze, a pohyboval se po bytě do doby, než byl zde zajištěn hlídkou Policie ČR. Dne 30. 8. 1998 fyzicky napadl poškozeného J. B., přičemž po něm požadoval vrácení smyšleného dluhu 120 Kč a odcizil mu bundu, 1 000 Kč a mobilní telefon zn. Motorola. Uvedenými skutky spáchal stěžovatel trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona, trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 9. 1999, sp. zn. 4 To 183/99, podle §256 trestního řádu zamítl, když dospěl k závěru, že není důvodné. Krajský soud konstatoval, že v řízení bylo důsledně postupováno v souladu s ustanoveními trestního řádu, zejména s těmi, která mají zabezpečit objasnění věci a právo žalovaného na řádnou obhajobu. Jak při rozhodování o vině stěžovatele, tak při rozhodování o trestu soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu nepochybil. Své skutkové a právní závěry soud I. stupně jasně a přesvědčivě zdůvodnil a uložil trest, přiměřený stupni společenské nebezpečnosti spáchané trestné činnosti, možnostem nápravy obžalovaného a jeho osobním poměrům.
Stěžovatel je toho názoru, že v průběhu řízení před obecnými soudy došlo k porušení ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 "a násl." Listiny základních práv a svobod. Soud I. stupně se podle tvrzení stěžovatele vůbec nezabýval polehčujícími okolnostmi, když prý nepřihlédl k tomu, že stěžovatel se poškozeným P. a B. omluvil, nahradil jim škodu a svých skutků upřímně litoval.
K ústavní stížnosti se připojil stěžovatel O. M., který se označil za "mluvčího kolektivu pracovníků DPMB, a. s.". Tento kolektiv podal soudu písemnou nabídku převzetí záruky za nápravu stěžovatele R. N., soud však podle stěžovatelů o této nabídce vůbec nejednal. Stěžovatel M. v ústavní stížnosti uvedl, že pokud soud nabídku záruky nepřijal, je otázkou slušnosti občany, kteří se takto hodlali angažovat, vyrozumět. Závěrem podal podnět ke zrušení "ustanovení §3 a následujících trestního řádu, pokud se Ústavní soud domnívá, že tato ustanovení jsou v rozporu s demokratickým právním řádem a odporují Ústavě".
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Brně podal vyjádření dne 7. 12. 1999 předseda senátu JUDr. J. Š., který uvedl, že svůj názor vyjádřil soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které tímto odkázal. Ve svém vyjádření za Městský soud v Brně zdůraznil předseda senátu JUDr. A. D., že s tvrzeními stěžovatele není možné souhlasit. Ve věci bylo rozhodováno v souladu s trestním řádem i trestním zákonem, což potvrdil i odvolací soud. Pokud se týče nabídky záruky, jejíž kopii zaslal Ústavnímu soudu v příloze, uvedl, že tato byla zcela nedostačující a neodpovídala ustanovení §4 odst. 1 trestního řádu. Z předmětného podání, opatřeného nečitelnými podpisy, vůbec nebylo zřejmé, o jaký pracovní kolektiv se jedná, kdo ho zastupuje a jakým způsobem by tento kolektiv hodlal na obžalovaného působit.
II.
Ústavní soud po zvážení všech okolností daného případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele R. N. je zjevně neopodstatněná. Co se týče stěžovatele O. M., který se k ústavní stížnosti připojil jako údajný mluvčí kolektivu pracovníku DPMB, a. s., Brno, jedná se o návrh, podaný někým zjevně neoprávněným.
Pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele N. nutno předeslat, že podstata jeho ústavní stížnosti spočívá v zásadě v polemice s právními závěry napadených rozhodnutí. Ústavněprávní argumentace stěžovatele se vyčerpává pouhou citací výše uvedených článků Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, načež se stěžovatel soustřeďuje na tvrzení, že se soud vůbec nezabýval údajnými polehčujícími okolnostmi, svědčícími v jeho prospěch. V souladu se svojí ustálenou judikaturou je proto Ústavní soud nucen zopakovat, že není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich vrcholem, a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 123/98, Ústavní soud zjistil, že trestní řízení probíhalo v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Ze závažné trestné činnosti, kterou spáchal navíc v době podmíněného odsouzení, byl stěžovatel přesvědčivě usvědčen a byl mu uložen přiměřený trest. Ústavní stížnost stěžovatele tak staví Ústavní soud do role třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Pokud jde o námitku, že soud nepřijal nabídku převzetí záruky za nápravu stěžovatele, resp. se jí nezabýval, lze připustit, že se o tomto návrhu odůvodnění rozsudku nezmiňuje. Je však nutno přisvědčit Městskému soudu v Brně, že způsob, jakým byl návrh koncipován, byl skutečně zcela nedostačující. Podstatné je, že nabídka převzetí záruky za stěžovatelovu nápravu nemohla mít zásadní vliv na celkové posouzení trestné činnosti. Není úkolem Ústavního soudu perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a sestavovat inventář všech možných vad. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele R. N. odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se za účastníka sama považuje a případně se cítí dotčena rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jestliže se tedy stěžovatel O. M. připojil k ústavní stížnosti, jedná se o návrh, podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu). Tento stěžovatel navíc (poněkud nelogicky), navrhl Ústavnímu soudu zrušení "§3 a následujících" trestního řádu. S ohledem na odmítavý výrok stran vlastní ústavní stížnosti však nebylo třeba se tímto návrhem - ostatně zcela nedůvodným - zabývat, neboť věcné projednání takového návrhu je podle konstantní judikatury Ústavního soudu úzce spojeno s osudem ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu