ECLI:CZ:US:2000:1.US.545.2000
sp. zn. I. ÚS 545/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodlv senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. E. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1575/99, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 20 Co 479/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, jako vlastník domu čp. 1223 v Praze 4, se domáhal žalobou zaplacení Kč 56 748,-- s příslušenstvím na svém nájemníkovi z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tím, že tento nájemník užívá v tomto domě ateliér podle rozhodnutí bývalého ONV v Praze 4 ze dne 27. 12. 1986 a za užívání platí měsíčně Kč 429,-- jako nájemné a zálohu na služby. Po zrušení vyhlášky regulující nájemné se obrátil na nájemníka s přípisem o zvýšení nájemného, neboť dosavadní nájemné neodpovídalo již obvyklé výši nájemného v místě a čase a požadoval Kč 5 000,-- měsíčně. Nájemník tento požadavek odmítl. K výpovědi nájmu neudělil stěžovateli souhlas Obvodní úřad pro Prahu 4. Dle názoru stěžovatele tak došlo ode dne 1. 10. 1995 (zrušení vyhlášky o regulaci nájemného z nebytových prostor) k bezdůvodnému obohacení nájemníka ve výši uplatněné pohledávky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a přiznal stěžovateli požadovanou částku jako rozdíl mezi nájemným, které nájemník skutečně zaplatil a částkou stěžovatelem požadovanou.
Odvolací soud se ztotožnil s právním rozborem problematiky určení výše nájemného z nebytových prostor po zrušení vyhlášky č. 585/1990 Sb., jak bylo uvedeno v odvolání stěžovatele a zkoumal především, zda je dána vůbec právní povinnost k takovému plnění. Obecně závaznými právními předpisy ve smyslu §7 zákona č. 116/1990 Sb. byly vyhláška č. 585/1990 Sb. a vyhláška č. 168/1994 Sb., jež byly s účinností od 1. 10. 1995 zrušeny vyhláškou č. 187/1995 Sb., aniž byla stanovena další pravidla regulace nájemného. Při neexistenci takovéto úpravy se použije pravidlo §7 zákona č. 116/1990 Sb., tedy určení nájemného dohodou. Ta však mezi účastníky uzavřena nebyla, proto žalovaný byl povinen poskytovat pouze původně sjednané plnění. Pokud je smlouvou sjednané určité plnění, nemůže jedna strana pouhým vlastním prohlášením určit plnění jiné a poté požadovat bezdůvodné obohacení, jež mělo vzniknout tím, že druhá strana setrvala na původně sjednaném plnění. Změnu závazku tímto způsobem občanský zákoník nepřipouští. Rovněž není možno na základě žádného právního titulu dovodit povinnost žalovaného poskytnout žalobci plnění obvyklé v místě a čase, neboť takový způsob určení výše plnění by se uplatnil pouze za neexistence smluvní úpravy jejich vzájemných vztahů. Pokud bylo nájemné smluvně určeno odkazem na právní předpis, který pozbyl platnosti, a není jiné dohody mezi pronajímatelem a nájemcem o jeho nové výši, zůstává nájemní smlouva nadále v platnosti, a to s určením výše nájemného podle poslední úpravy. V daném případě vznikl právní vztah nájmu na základě rozhodnutí o přidělení nebytového prostoru žalovanému ze dne 27. 12. 1986. Podle §15 zákona č. 116/1990 Sb. se vztah takto vzniklý považuje za vztah vzniklý na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou a řídí se tímto zákonem. To znamená, že všechny atributy dosavadního užívání ateliéru se ze zákona považují za atributy smlouvy nájemní. Do tohoto vztahu pak vstoupil žalobce jako právní nástupce pronajímatele. Vyhláška č. 187/1995 Sb. nemá ustanovení, týkající se platnosti nájemních poměrů a smluv s nájemným regulovaným podle zrušovaných předpisů, proto zůstávají tyto smlouvy nadále platné. Žalovaný tedy v konečném důsledku platil to, k čemu byl povinen na základě platné nájemní smlouvy. Pokud by měla být sjednaná výše nájemného shledána v rozporu s nájemným obvyklým, muselo by se tak stát v řízení o určení výše nájemného, ve kterém by se soud zabýval otázkou dobrých mravů. Takto stanovené nájemné by muselo platit ex nunc, tedy od právní moci rozsudku. Z tohoto pohledu je také nesprávný závěr soudu o tom, že jednání žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy. V situaci, kdy na přistoupení či nepřistoupení na nátlak jedné strany závisí ohrožení vlastní profese či jistot rodiny, musí být měřítko dobrých mravů jiné než v situaci podnikatele, podle něhož je hodnoceno tzv. obvyklé tržní nájemné. Jednání v rozporu s dobrými mravy proto nelze spatřovat na straně žalovaného, nýbrž naopak na straně žalobce.
K uvedenému dodal odvolací soud, že základem pro posouzení důvodnosti žaloby bylo zjištění, zda mezi účastníky byla v rámci nájemní smlouvy též řešena (dohodnuta) otázka výše nájemného i pro dobu po zrušení vyhlášky č. 585/1990 Sb., případně jaký zde byl právní mechanismus pro případnou změnu jeho výše. Užívací vztah (dále jen nájemní poměr) žalovaného k předmětným nebytovým prostorám byl založen rozhodnutím tehdejšího ONV v Praze 4 ze dne 27. 12. 1986, čj. OBH-disl-25-1223-7198/86-La, o přidělení nebytových prostor do užívání podle §196 odst. 1 a podle §197 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění tehdy účinném. Podle §15 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., s účinností od 1. 5. 1990 , se práva užívání nebytových prostor, vzniklá podle dosavadních předpisů, řídí tímto zákonem a považují se za vztahy vzniklé na základě smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. To znamená, že v tomto konkrétním případě dnem 1. 5. 1990 se tento právní poměr mezi žalovaným a státem z titulu přidělení místností do užívání změnil na právní poměr založený smlouvou ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., tj. platnou smlouvou, ve všech obsahových ujednáních, včetně výše nájemného, které - do té doby určené s odkazem na právní předpis - se změnilo na nájemné dohodnuté smluvně. Nájemní poměr mezi žalobcem a žalovaným je tedy nutno posuzovat jako právní poměr založený smluvně, a to včetně úpravy výše nájemného, které je třeba považovat za určené smlouvou, byť by fakticky zde taková smlouva mezi účastníky tohoto sporu uzavřena nebyla (srov. §15 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb.). Je proto nesprávný názor, že po zrušení vyhlášky č. 585/1990 Sb. nebylo mezi účastníky nájemné vůbec stanoveno (dohodnuto).
Je-li třeba na nájemné, podle původně určené výše s ohledem na právní předpis, pohlížet jako na nájemné stanovené smluvně, pak jeho změna je možná pouze způsobem, jakým lze změnit dvoustranné právní úkony podle občanského zákoníku. Pokud žalovaný odmítl uzavřít dohodu o změně nájemní smlouvy nedůvodně, měl žalobce možnost podat žalobu k soudu podle §80 písm. c), ve spojení s §161 odst. 3 o. s. ř. na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o této změně, kde by se soud zabýval důvodností návrhu z hlediska §3 občanského zákoníku, tj. zda lze na žalovaném, s ohledem na všechny okolnosti případu, požadovat, aby platil nájemné vyšší a v jaké míře.
Nejvyšší soud ČR považoval právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a dovolání svým rozsudkem zamítl.
Ústavní soud se seznámil podrobně s ústavní stížností i s rozhodnutími obecných soudů a konstatoval, že stěžovatel v převážné části opakuje argumentaci, která již byla uplatněna v předcházejících stadiích řízení, a se kterou se jak městský soud, tak Nejvyšší soud ČR, ve svých rozhodnutích vypořádaly, zejména pak podává vlastní účelový výklad některých ustanovení právního řádu, která mají vztah k dané problematice.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva, stanovená Listinou základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, případně i čl. 4 odst. 4.
Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy, upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud jde o namítané porušení čl. 11, Ústavní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Samotnou peněžitou pohledávku majitele nemovitosti nelze subsumovat pod právo vlastnické, peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým, a nikoliv právem věcným. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že by bylo porušeno ustanovení čl. 26 odst. 1 o svobodě podnikání, protože právo podnikat, či provozovat jinou hospodářskou činnost, není dotčeno tím, že podnikající osoba musí dodržovat platné právní předpisy a právní řád, v jejichž rámci se pohybují stanoviska soudů, které o věci rozhodovaly. To se vztahuje i k námitce, týkající se čl. 4 odst. 4.
Protože nebylo shledáno porušení stěžovatele namítaného ani jiného ústavního práva, dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu