ECLI:CZ:US:2000:1.US.546.99
sp. zn. I. ÚS 546/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F.-I., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. U., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 10. 2. 1999, č.j. F 73951/98, F 79887/98, F 79889/98, F 79896/98/B 1175/15 - 275, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 1999, č.j. 7 Cmo 239/99-320, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením rozhodl Krajský obchodní soud v Praze ve věci návrhu na zápis změny obchodní společnosti D.-H, a.s., tak, že v obchodním rejstříku vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze v oddílu B, vložce č. 1175, se vymazává "Akcie: u emise 2 950 679 ks akcie na majitele ve jmenovité hodnotě 500,- Kč se vymazává text: akcie jsou v zaknihované podobě se zapisuje."
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, neboť stěžovatelka prý nebyla osobou oprávněnou k podání odvolání, poněvadž nebyla účastníkem odvolacího řízení. Podle ustanovení §200a občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §31 odst. 1 obchodního zákoníku je totiž účastníkem řízení o zápis změn do obchodního rejstříku před rejstříkovým soudem pouze sama obchodní společnost a nikoliv její jednotliví akcionáři. Jedná se o řízení nesporné a nelze v něm proto aplikovat ustanovení §94 o.s.ř. (podle něhož v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky řízení i ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno) ve shodném rozsahu jako v řízení sporném. Ustanovení §94 o.s.ř. by bylo údajně možno použít pouze tehdy, jestliže by se určitá osoba nemohla domoci svých práv jinak než v rejstříkovém řízení. V daném případě je však právě akcionář osobou, oprávněnou podle ustanovení §183 odst. 1 a §131 obchodního zákoníku požádat soud o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy či stanovami. Stěžovatelka prý proto měla právo podat žalobu o neplatnost usnesení valné hromady, což také učinila a nelze ji proto považovat za účastníka řízení před rejstříkovým soudem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský obchodní soud v Praze zásadně pochybil vydáním usnesení o zápisu předmětných skutečností do obchodního rejstříku, čímž prý zásadním způsobem změnil postavení akcionářů společnosti. Proto se stěžovatelka domnívá, že by bylo hrubým porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jestliže by "soudní orgán rozhodoval o změně práv osob bez jakékoli jejich účasti na tomto řízení včetně možnosti vyjádření k předmětnému řízení, jakož i k podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným zejména v jejich neprospěch". Tím prý byl porušen i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se dále domnívá, že ustanovení §200a odst. 1 o.s.ř. (podle něhož se řízení ve věcech obchodního rejstříku zahajuje na návrh fyzické nebo právnické osoby, jíž se zápis v rejstříku týká, nebo osob oprávněných k tomu podle zákona) je ve vztahu k ustanovení §94 odst. 1 o.s.ř. ustanovením rozšiřujícím. Jde o to, že ustanovení §200a odst. 1 o.s.ř. je speciálním ustanovením k §94 odst. 1 o.s.ř. pouze v případě, jestliže "v předmětném řízení o zápis uvedených skutečností do obchodního rejstříku nejsou či nemohou být dotčeny na svých právech či povinnostech osoby odlišné od osoby společnosti". Protože v souzené věci zápisem změn do obchodního rejstříku došlo k zásadnímu ohrožení práv stěžovatelky, jakož i ostatních akcionářů společnosti, je prý nutno ustanovení §94 odst. 1 o.s.ř. aplikovat společně s §228 odst. 1 o.s.ř. a stěžovatelce postavení oprávněné osoby přiznat. Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena. Zároveň Ústavnímu soudu sdělila, že podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o němž však dosud nebylo rozhodnuto.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Teprve poté ji může zkoumat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud konstatuje - jak již bylo uvedeno - že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatelky proti citovanému usnesení Krajského obchodního soudu v Praze odmítl.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval dříve, za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. V souzené věci je proto zřejmé, že stěžovatelka k podání dovolání oprávněna byla, neboť odvolací soud usnesením odmítl její odvolání, a ona sama dovolání také podala. Za situace, kdy o tomto dovolání Nejvyšší soud ČR ještě nerozhodl, je tedy ústavní stížnost nutno považovat za nepřípustnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 7. 2000
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj