ECLI:CZ:US:2000:1.US.548.2000
sp. zn. I. ÚS 548/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Č., a. s., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 372/2000, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. 7 Cmo 679/99, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 1996, sp. zn. 12 Cm 383/96, za vedlejší účasti ing. J. R., zastoupeného JUDr. M. B., advokátkou, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích výše uvedeným rozsudkem, vydaným v právní věci ing. J. R. proti Č., a. s., prohlásil usnesení valné hromady Č., a. s., ze dne 20. 1. 1996, ve všech jeho výrocích za neplatné pro rozpor se zákonem, který byl spatřován v neúměrném zkrácení termínů konání mimořádné valné hromady od data uveřejnění jejího konání. Krajský soud shledal námitky ing. R. za oprávněné. K projednávanému sporu zaujal jednoznačné stanovisko, že všem oprávněným účastnících se mimořádné valné hromady bez rozdílu musí být zachována určitá časová lhůta k přípravě na mimořádnou valnou hromadu a své stanovisko podrobně rozebral a zdůvodnil.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací sice svým rozsudkem ze dne
9. 4. 1997, čj. 7 Cmo 569/96 - 107, změnil rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady Č., a. s., konané dne 20. 1. 1996, avšak bezprostředně poté Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 17. 12. 1997 tento rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Vrchní soud se tedy znovu zabýval otázkou neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady Č., a. s., a svým rozsudkem ze dne
8. 9. 1999 potvrdil tentokrát rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, tj. prohlášení usnesení předmětné mimořádné valné hromady ze dne
20. 1. 1996 za neplatné ve všech jeho výrocích.
Č., a. s., sice podala proti právě uvedenému rozsudku odvolacího soudu ještě dovolání, jehož důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl svým usnesením ze dne 31. 7. 2000.
Č., a. s., svým podáním ze dne 1. 9. 2000 uplatnila u Ústavního soudu svůj návrh ústavní stížnosti s tím, aby byla zrušena všechna čtyři v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí.
Ústavní soud se seznámil s důvody, které vedly v této věci ke stanoviskům jednotlivých soudů, které se tímto sporem zabývaly a po posouzení obsahu ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud musel nejprve konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem rovněž není nahrazovat činnost zákonodárce, resp. zasahovat do výkonu moci zákonodárné jako moci autonomní v rámci existujícího systému dělby moci, pokud zákonodárný akt nebo jeho část není protiústavní, případně rozporný s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel ve svém návrhu ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 a z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách. Porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod spatřuje stěžovatel především v procesním pochybení obecných soudů proto, že rozhodly o neplatnosti všech usnesení valné hromady, čímž překročily návrh ing. J. R. a narušily rovnost stran v soudním řízení. Porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách, tj. práva na spravedlivý proces, shledává stěžovatel v tom, že soudy ke svým závěrům došly na základě nesprávného výkladu §181 odst. 2, případně §184 odst. 3 obchodního zákoníku, ohledně uveřejnění oznámení o konání valné hromady. V závěru zdůrazňuje, že i kdyby byl postup představenstva nesprávný, nedošlo k zásadnímu porušení práv všech akcionářů.
Ústavní soud se při svém rozhodování musel zaměřit na zjištění, zda napadenými rozsudky bylo ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebomezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud posoudil projednávanou věc na základě průběhu řízení před všemi v záhlaví uvedenými soudy a dospěl k závěru, že bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy, upravené v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Soudy svůj postup vesměs řádně odůvodnily a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Nesprávný je i stěžovatelův odkaz na nesprávný výklad právních předpisů, neboť proces výkladu hmotného práva soudem představuje právě obsah rozhodovací činnosti soudu a výraz nezávislé působnosti soudce a z tohoto výkladu hmotného práva soudem nemůže být usuzováno na porušení zásady spravedlivého procesu.
Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a nezbylo než považovat ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu