ECLI:CZ:US:2000:1.US.554.2000
sp. zn. I. ÚS 554/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele ing. M. V., zastoupeného JUDr. Š. B., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 3 To 105/2000, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 5 T 5/2000, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2000.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho nabídnutý písemný slib a peněžitá záruka. Domáhá se rovněž zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení.
Stěžovatel má za to, že shora uvedenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod), podle nichž je každému zaručena osobní svoboda; nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon a nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Domnívá se, že nevyužití možnosti nahrazení omezení svobody slibem nebo peněžitou zárukou, je zásahem do práva na svobodu, který je již nad rámcem stanoveným článkem 8 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na rozhodnutí k čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod ve věci Wemhoff z r. 1968 A-7 ("je-li jediným důvodem pro vazbu jednotlivce riziko jeho uprchnutí, musí být pro jeho podmíněné propuštění stanoveny takové podmínky, které zaručí jeho dostavení se k soudu") a dovozuje, že pokud obecné soudy takové podmínky v jeho případě nestanovily, porušily čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8 Listiny základních práv a svobod a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nepřijetí písemného slibu a peněžité záruky a napadené usnesení o zamítnutí stížnosti proti tomuto usnesení a dospěl k závěru, že z hlediska rozhodování soudů z pohledu tvrzených porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se nejedná o návrh opodstatněný.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 3 To 105/2000, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni postupoval při svém rozhodování zcela v intencích §72 tr. řádu o přezkoumávání důvodů vazby, když své rozhodnutí zdůvodnil skutečností, že proti stěžovateli probíhají dvě trestní stíhání, kde je obviněn z velmi závažné rozsáhlé úmyslné trestné činnosti se škodou dosahující částky téměř jedné miliardy. V souvislosti s jinou trestnou činností mu byl odebrán cestovní pas, avšak pokoušel se vycestovat do zahraničí na základě falešného cestovního pasu. Nepřijetí nabídky peněžité záruky a slibu pak soud odůvodnil tím, že stěžovatel je obžalován pro trestnou činnost podvodného charakteru, kdy smyslem podvodného jednání je uvádění jiného v omyl a nelze tedy uvěřit slibům stěžovatele, když byl nadto zadržen přímo při pokusu uvést v omyl státní orgány. Ke stejnému závěru se přiklonil i Ústavní soud. Postupem orgánů činných v trestním řízení, resp. postupem a rozhodnutím obou soudů, tedy nemohlo být, jak z výše uvedeného vyplývá, dotčeno jeho základní právo na osobní svobodu, když soud, vzhledem k povaze projednávaného případu a vzhledem k osobě stěžovatele, nepovažoval nahrazení vazby slibem nebo peněžitou zárukou za dostatečné. Z tohoto důvodu nelze souhlasit ani s poukazem stěžovatele na rozhodnutí ve věci Wemhoff z r. 1968 A-7, že když "je jediným důvodem vazby riziko uprchnutí, tak musí být pro podmíněné propuštění stanoveny takové podmínky, které zaručí dostavení se k soudu". Vždyť právě stěžovatel, ač mu byl odebrán v souvislosti s jeho trestnou činností cestovní pas, tedy stanoveno určité omezení, svým jednáním obešel toto rozhodnutí státních orgánů a opatřil si k vycestování pas falešný, takže tím prokázal nedůvěryhodnost svého jednání a případných příslibů.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu