ECLI:CZ:US:2000:1.US.562.99
sp. zn. I. ÚS 562/99
Usnesení
I. ÚS 562/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 154/99, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 1999, č. j. 4223/110/1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 8. 6. 1998, č. 127/1998, č. j. 43856/98/097910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 11. 11. 1999 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 154/99, jakož i shora uvedených správních rozhodnutí. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 1999, č. j. 4223/110/1998, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 8. 6. 1998, č. 127/1998, č. j. 43856/98/097910, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1996 ve výši 12 970 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozhodl o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích tak, že žalobu zamítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu "ve smyslu čl. 36 a čl. 37 Ústavy ČR" (zde se stěžovatelka dopustila zjevného omylu, když nepochybně měla na mysli příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod). V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při kontrole její daňové povinnosti Finančním úřadem v Písku, provedené souběžně s kontrolou jejího manžela, byla ze společných výdajů vyloučena částka 2 930 Kč a zvýšeny společné příjmy o částky 71 000 Kč a 81 000 Kč a ve vydaném dodatečném platebním výměru pak byla polovina uvedených částek promítnuta do nově stanoveného základu daně stěžovatelky jako spolupracující osoby.
K uvedenému porušení Listiny mělo dojít podle stěžovatelky tím, že soud si prý "o podstatných okolnostech daňového řízení vytvořil zásadně nesprávný právní názor". Stěžovatelka v ústavní stížnosti odmítá v dané věci použitý výklad postavení "osoby spolupracující" podle §13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů") a tvrdí, že uvedené ustanovení je možné použít jen v případě souhlasu spolupracující osoby a v jeho mezích, neboť podle stěžovatelky je postavení této spolupracující osoby principiálně velmi podobné postavení zaměstnance. Podle názoru stěžovatelky může s podnikatelem jiná osoba sice spolupracovat, ale nositelem podnikatelské činnosti zůstává podnikatel, který je také odpovědný za plnění všech povinností a který určí celkovou výši výdajů, příjmy podléhající dani či od daně osvobozené, přičemž názor spolupracující osoby je pro něj irelevantní. V další části ústavní stížnosti je podrobně rozebírán uvedený názor, který stěžovatelka uzavírá tvrzením, že "postup správce daně v případě rozdělení daňového doměrku nemá oporu v zákoně, protože v něm není uveden a nelze k němu dospět logickým výkladem".
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Českých Budějovicích se dne 21. 12. 1999 vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. V. B., která uvedla, že právní názor stěžovatelky není správný a nemá oporu v §13 zákona o daních z příjmu. Vztah spolupracující osoby a osoby samostatně výdělečně činné není podle krajského soudu vztahem, který je svou povahou obdobný vztahu zaměstnaneckému, což se projevuje též rozdílnou právní úpravou. Souhlas s určitým rozvržením příjmů mezi osobou samostatně výdělečně činnou a osobou spolupracující projevují oba uvedené subjekty v daňovém přiznání a pro oba účastníky vyplývá ze zákona povinnost daňové přiznání podat. Právě z důvodu, že spolupracující osoba svou vlastní činností přispívá k výsledkům podnikatelského subjektu ve zdaňovacím období, vyjadřuje se výše příjmů takové osoby podílem na příjmech, kterých podnikatel dosáhl. Je-li při daňové kontrole zjištěno, že příjem podnikatele byl vyšší (v souzené věci bylo prokázáno, že rozdíl ve výši přiznaných a skutečných příjmů byl vyvolán zaúčtováním nižší ceny prodané věci, než jaká byla kupujícím skutečně zaplacena), zvýší se podle podílu, vyjádřeného v řádném daňovém přiznání i příjem spolupracující osoby. Příjem osoby spolupracující představuje část příjmu dosaženého podnikatelem, která se podle zákona vyjadřuje podílem, nikoli dohodnutou pevnou částkou. V závěru svého vyjádření navrhl účastník řízení, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.
Ve vyjádření Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2000, podepsaném ředitelem Ing. J. N., je uvedeno, že z dikce ustanovení §13 zákona o daních z příjmů je zřejmé, že spolupracující manžel se účastní na příjmech a výdajích podílem, tedy poměrně. Potom je podle názoru vedlejšího účastníka řízení logické, že v případě činnosti, provozované za spolupráce druhého z manželů, se tento poměr musí projevit i v dodatečném platebním výměru. Dojde-li ke zvýšení příjmů manžela, od jehož příjmů se odvíjí příjem stěžovatelky, pak totiž nutně musí dojít též ke zvýšení jejích příjmů. Jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí Finančního ředitelství, jestliže z podaných daňových přiznání vyplývá, že podíl stěžovatelky na příjmech a výdajích činil 50 %, pak i částka dodatečně zjištěných a nepřiznaných příjmů byla správcem daně zahrnuta do jejího základu daně podílem 50 %. Ústavní stížnost proto vedlejší účastník navrhl odmítnout.
Za vedlejšího účastníka řízení, Finanční úřad v Písku, se dne 13. 11. 2000 vyjádřil ředitel Ing. P. Ch., který uvedl, že stěžovatelka ve své úvaze o postavení spolupracující osoby ve smyslu §13 zákona o daních z příjmů nahrazuje slovo "podíl" slovem "část", čímž podsouvá tomuto ustanovení jiný význam. Pokud správce daně při daňové kontrole zjistí, že příjmy dosažené za spolupráce jiných osob byly vyšší, nelze na základě tohoto zjištění měnit podíl, v jakém spolupracovali. Na této skutečnosti nic nemění ani to, zda a v jaké výši si dosažené příjmy jednotlivé spolupracující osoby mezi sebou skutečně vyplatily, příp. nevyplatily. Z uvedeného podle názoru vedlejšího účastníka řízení vyplývá, že správce daně postupoval ve zkoumané věci v souladu s platnými právními předpisy.
II.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jim předcházejícího řízení a všech shromážděných podkladů k dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, že mu nepřísluší právo vykonávat "dohled" nad jejich rozhodovací činností a ani nemůže působit jako jakási superrevizní instance. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhé polemice s právním názorem orgánů, rozhodujících ve věci. Ústavní soud proto k výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech dodává, že ke zrušení napadených rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jimi došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, aby svou intenzitou porušilo současně i ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ve zkoumaném případě však k porušení zákonných předpisů nedošlo a tím spíše nebyla ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá zasáhnout do sféry, chráněné předpisy nejvyšší právní síly.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, toto porušení však spatřuje pouze, podle jejího tvrzení, v "nesprávném právním názoru" soudu. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 154/99, Ústavní soud zjistil, že soud daný případ projednal procesně předepsaným postupem, zabýval se námitkami stěžovatelky a ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč zaujal stejný právní výklad ustanovení §13 zákona o daních z příjmů, jako Finanční úřad i Finanční ředitelství. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu v napadených rozhodnutích cokoliv přehodnocovat, neboť takový postup by ho stavěl do nepřípustné role další instance. Pouze ze skutečnosti, že orgány veřejné moci zaujaly v dané věci jiný právní názor, nelze dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jak ve své ústavní stížnosti tvrdí stěžovatelka.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, ať již jí tvrzených, či jiných, odmítl její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu