ECLI:CZ:US:2000:1.US.577.99
sp. zn. I. ÚS 577/99
Usnesení
I. ÚS 577/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatele Ing. P. V., zastoupeného JUDr. V. N., advokátem, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 565/99, ze dne 22. 9. 1999, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 630/99, ze dne 9. 8. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 565/99, ze dne 22. 9. 1999, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 630/99, ze dne 9. 8. 1999.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. Nt 145/99, ze dne 25. 2. 1999, byl stěžovatel jako obviněný na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, vzat společně s obviněnými Ing. P. Š. a V. P. do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem pak soud dne 9. 8. 1999 vyhověl návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství na prodloužení vazby všech tří obviněných do 23. 6. 2000. O stížnostech obviněných pak rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem dne 22. 9. 1999, který usnesením stížnosti zamítl. Stěžovatel má za to, že oběma napadenými usneseními došlo k zásahu do jeho ústavních práv, zajišťovaných čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a došlo tak i k porušení čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Konkrétní porušení práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že rozhodnutí o prodloužení vazby považuje za nepřezkoumatelná. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V souzené věci se prý soudy omezily pouze na paušální konstatování, že došlo k rozšíření obvinění o další útoky, že informace z bank nejsou úplné a je nutno banky neustále urgovat, že dochází pozdě ke zproštění mlčenlivosti příslušných pracovníků a proto nemohli být vyslechnuti všichni svědci a že hrozí domlouvání se obviněných. Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí jsou nekonkrétní, paušální a nekorespondují s ust. §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Zejména se stěžovatel domnívá, že napadená usnesení se vůbec samostatně nezabývají jednotlivými obviněnými, nýbrž se pouze omezují na paušální obecná tvrzení. Přitom je zřejmé, že příslušný vazební důvod musí být shledán u každého obviněného samostatně. Koluzní důvod vazby nemůže být dán pouze určitou důkazní situací, ale musí zde být konkrétní skutečnosti, nasvědčující obavě, že obviněný má koluzní záměry. Ty soud podle názoru stěžovatele neshledal. Základní právo na osobní svobodu je jedním z nejdůležitějších základních práv. Právě s ohledem na jeho význam je nutné mít neustále na zřeteli, že jeho omezení připadá v úvahu toliko ve výjimečných případech. K prodloužení vazby pak došlo podle stěžovatele na základě rozhodnutí, která jsou nekonkrétní, paušální, neprovádějící náležitou individualizaci jednotlivých obviněných a stěžovatel je tedy považuje za svévolná a stojící v rozporu se základními principy materiálního právního státu.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemná vyjádření od účastníků a vedlejších účastníků řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že své stanovisko k věci i právní názor vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení a nehodlá na tomto nic měnit. Námitky obviněného pak považuje za nedůvodné. Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že se jedná o velmi rozsáhlou majetkovou činnost, kterou nepáchal obviněný sám. V době rozhodování o prodloužení vazby nebylo možné přípravné řízení dokončit. Trestná činnost je postupně dokumentována a nelze stanovit přesný okruh svědků. K tomu dochází průběžně v souvislosti s výsledky dokazování. V té době nebyli někteří svědci vyslechnuti proto, že nebyli zproštěni mlčenlivosti a jejich výslechy by měly být provedeny v nejbližší době. Stejná situace je i ohledně listinných důkazů, které se zajišťují postupně. Jsou sdělována další obvinění a ze všech těchto důvodů nebylo možné vyšetřování ve lhůtě šesti měsíců ukončit. Rovněž vazební důvody v době rozhodování o prodloužení vazby trvaly. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem zopakovalo, že trestní stíhání je důvodné. Ing. P. V. je stíhán pro pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že zakrýval trestnou činnost Ing. Š. a V. P. Vyšetřování probíhá bez větších problémů v přiměřených časových dimenzích, ač je třeba upozornit, že je velmi rozsáhlé a náročné na vyhodnocování důkazů. Za daného stavu řízení vazební důvod existoval a nadále existuje, neboť hrozí reálné nebezpečí ovlivňování svědků, spoluobviněných a manipulace zejména s listinnými důkazy. Např. teprve v nedávné době získané zápisy z úvěrových výkazů dokumentují, že byly dělány dodatečně nebo že úvěry byly schvalovány dodatečně, takže případná manipulace s důkazy je jasně možná.
II.
Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z některého nebo i více následků uvedených v §67 trestního řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat nebo bude působit na svědky apod., protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit. Zásadně je však třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vazbě, tedy jak skutečnosti nasvědčující odůvodněné obavě z následků uvedených v §67 písm. a) až c), tak i skutečnosti svědčící proti takovému závěru, přičemž tato jejich hodnocení je nutno vtělit do odůvodnění rozhodnutí.
Důvody koluzní vazby jsou dány, pokud jsou v posuzovaném případě shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností, jež jsou důležité pro objasnění věci. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat, to znamená, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit vyšetřování. Na druhé straně však může stačit, a to v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování. Kdy o takové konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu ve smyslu objektivní konstelace půjde, bude vždy věcí konkrétního případu, při pečlivé úvaze o tom, zda nastala a navíc bezpodmínečně, jen na přechodnou dobu, situace, kdy převyšuje zájem na objasnění trestného činu před zájmem na svobodě jednotlivce, neboť pro střet těchto zájmů platí přednost práva na osobní svobodu jednotlivce před společenským zájmem na objasnění trestné činnosti. (Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C. H. Beck 1995, str. 47). Výklad zákonných znaků konkrétních skutečností odůvodňujících koluzní vazbu je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda další trvání vazby je nezbytné z hlediska dosažení účelu trestního řízení. Pro výklad těchto znaků a pro aplikaci zákonného ustanovení proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ty je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování atd. Taková univerzální a neměnná kritéria pro posuzování důvodů uvalené vazby nemůže dát ani Ústavní soud, který ve smyslu své ustálené judikatury může zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy (Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1996, sv. 6, str. 145).
Podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci byly výše uvedené principy rozhodování o vazbě dodrženy. V obou napadených usneseních o vzetí stěžovatele do vazby jsou vyloženy konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z možných následků, uvedených v §67 písm. b) trestního řádu. Těmito konkrétními skutečnostmi v daném případě je rozšíření obvinění o další skutky u všech tří obviněných v průběhu vyšetřování a probíhající výslechy svědků. Informace z bank vyžadované orgány činnými v trestním řízení nejsou úplné a k zprošťování mlčenlivosti pracovníků bank dochází velmi zdlouhavě, v důsledku čehož nemohli být v době do prodloužení trvání vazby vyslechnuti všichni svědci. V usnesení o prodloužení vazby potom soud dále uvádí, že hrozí obava, že by se po propuštění z vazby všichni tři obvinění domlouvali, jak nadále ve věci vypovídat, a že by z jejich strany mohlo dojít k ovlivňování svědků, kteří dosud nebyli vyslechnuti. Tato obava je i podle názoru Ústavního soudu reálná, neboť řada svědků byla spolupracovníky obviněného a nelze vyloučit jeho kontakty s nimi.
Je všeobecně známo, že vyšetřování úvěrových podvodů je neobvykle náročné jak na odborné znalosti orgánů činných v trestním řízení, které vyšetřování vedou, tak na dobu potřebnou k objasnění všech okolností trestného činu. Proto Ústavní soud nepovažuje ani dobu přípravného řízení již s ohledem na problémy popsané krajským státním zastupitelstvím za nepřiměřeně dlouhou.
Námitka stěžovatele, že rozhodnutí o prodloužení vazby je nekonkrétní a tvrzení v něm jsou obecná a paušální, není rovněž důvodná, neboť trestní stíhání všech tří obviněných je vzájemně propojeno a důvody trvání vazby jsou u všech obviněných shodné.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. června 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu