ECLI:CZ:US:2000:1.US.590.99
sp. zn. I. ÚS 590/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelek JUDr. M. Ch., a M. Ch., obou zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999, čj. 24 Co 368/98 - 152, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, čj. 22 Cdo 276/2000 - 178, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se svým návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 1. 12. 1999, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým odvolací soud nepřipustil zpětvzetí žaloby v části, týkající se určení, že žalovaná strana - obec K. - je vlastnicí pozemků č. 170, č. 171 a č. 172 v katastrálním území K., potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 3. 1998, čj. 7 C 66/96 - 103, ve výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobkyň, že jejich právní předchůdci B. K., nar. 11. 8. 1906, a A. K., nar. 18. 9. 1908, se stali spoluvlastníky (každý jednou polovinou) pozemku č. 217/4 (zahrada) o výměře 2243 m2 zapsaného na LV č. 10001 pro okres Kladno, obec a katastrální území K. a obec K. je vlastníkem pozemků č. 170, č. 171 a č. 172, nyní zapsaných na LV č. 170 pro okres Kladno, obec a katastrální území K.. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o nákladech řízení, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyň - stěžovatelek - na připuštění dovolání.
Dále stěžovatelky podaly Ústavnímu soudu, dne 12. 6. 2000, návrh ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000, čj. 22 Cdo 276/2000 - 178, kterým bylo zamítnuto dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999, čj. 24 Co 368/98 - 152, jímž nebylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby, a kterým bylo odmítnuto dovolání proti výroku téhož rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 3. 1998, čj. 7 C 66/96 - 103.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 354/2000, byla ústavní stížnost, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, vedená pod sp. zn. I. ÚS 354/2000, spojena s projednáváním ústavní stížnosti stěžovatelek směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze, vedené pod sp. zn. I. ÚS 590/99 s tím, že obě ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 590/99.
Stěžovatelky ve svých obou stížnostech namítají, že odvolací soud tím, že vydal pro ně "překvapivé rozhodnutí", jim odňal možnost jednat před soudem ve dvojstupňovém řízení, neboť k argumentům, uvedeným v odůvodnění napadeného rozsudku, již neměly možnost se vyjádřit. Dovozují, že tím došlo ze strany odvolacího i dovolacího soudu k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení §6 a §18 občanského soudního řádu.
Z obsahu napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1999 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2000 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 3. 1998, čj. 7 C 66/96 - 103, zamítl žalobu žalobkyň na určení, že B. K. a A. K. se stali spoluvlastníky (každý z jedné poloviny) pozemku č. 217/4 - zahrada o výměře 2243 m2, zapsaného na LV č. 10001 pro okres Kladno, obec a katastrální území K. a že obec K. je vlastníkem pozemků č. 170,
č. 171 a č. 172, nyní zapsaných na LV č. 170 pro okres Kladno, obec a katastrální území K.. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Státní statky Unhošť od roku 1952 začaly na svou žádost užívat pozemky č. 170,
č. 171 a č. 172 v katastrálním území K., které byly ve spoluvlastnictví právních předchůdců žalobkyň B. a A. K. Tito pak začali od téže doby užívat jako zahradu pozemek č. 217/4 v katastrálním území K., který byl v socialistickém státním vlastnictví. K převodu vlastnictví však směnnou smlouvou nedošlo. Soud prvního stupně vyslovil závěr, že provedené důkazy nebyly v rozporu s tvrzením žalobkyň, že jejich právní předchůdci užívali předmětný pozemek - zahradu - v dobré víře po dobu deseti let ve smyslu §116 občanského zákona č. 141/1950 Sb., pozemek však nebyl způsobilým předmětem vydržení podle §115 téhož zákona, neboť byl v socialistickém státním vlastnictví, tedy nezcizitelný. Krajský soud v Praze jako soud odvolací podle §212 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně předcházejícího postupu, a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že právní závěr soudu prvního stupně je správný v tom, že právní předchůdci žalobkyň nenabyli vlastnictví k pozemku p. č. 217/4 směnnou smlouvou ani vydržením. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považoval pozemek za předmět způsobilý k vydržení, ale dovodil, že právní předchůdci žalobkyň nebyli oprávněnými držiteli pozemku ve smyslu ustanovení §116 odst. 1 a §145 výše citovaného občanského zákoníku, neboť nemohli být v dobré víře, že jim patří. Směnná smlouva uzavřena nebyla a nemohli tedy subjektivně dovozovat, že jsou jeho vlastníky. To, že pozemek oplotili a osázeli, jim umožňoval institut náhradního užívání. Návrh žalobkyň na připuštění dovolání k posouzení otázky možnosti vydržení pozemku v socialistickém vlastnictví podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. odvolací soud zamítl.
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyň proti výroku Krajského soudu v Praze, jímž nebylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby, zamítl a dovolání proti výroku téhož soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně, odmítl. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovaly z ustanovení
§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., vadu řízení spatřovaly v porušení zásady dvouinstančnosti rozhodování při posouzení otázky dobré víry jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva ve smyslu §116 a §145 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Dovolací soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva k pozemku podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. posuzovaly soudy obou stupňů, včetně předpokladu dobré víry, resp. otázky, zda právní předchůdci žalobkyň byli oprávněnými držiteli pozemku parc. č. 217/4, a že tedy k porušení zásady dvouinstančnosti řízení nedošlo a postup odvolacího soudu odpovídá ustanovení §219 o. s. ř. Dovolací soud dále zjistil, že v řízení nedošlo ani k jiným vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 písm. f)
o. s. ř. Tvrzená vada, porušení zásady dvouinstančnosti řízení, nebyla též zjištěna dovolacím soudem, pokud dovolání směřovalo také proti výroku, kterým nebylo připuštěno částečné zpětvzetí žaloby.
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelek zaměřil na ústavněprávní stránku věci a otázku, zda napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatelek ve smyslu Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod.
Konstatoval, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nevykonává přezkumné pravomoci, a to za předpokladu, že nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Ústavní soud zaujal stanovisko, že zjištěná skutková podstata, ani okolnosti tohoto sporu, nesvědčí o tom, že by Krajský soud v Praze odňal stěžovatelkám možnost jednat před soudem ve dvouinstančním řízení. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na výstižné a podrobné zdůvodnění dovolacího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 12. 4. 2000, se kterým se ztotožňuje.
Poněvadž nebylo shledáno porušení stěžovatelkami namítaného ani jiného ústavního práva, Ústavní soud musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu