ECLI:CZ:US:2000:1.US.592.99
sp. zn. I. ÚS 592/99
Usnesení
I. ÚS 592/99
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. B. a V. B., obou zastoupených JUDr. D. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 315/99, ze dne 8. 9. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 1999 domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Uvádějí, že ústavní stížnost podávají přesto, že proti napadenému rozsudku podali ve smyslu §239 odst. 2 občanského soudního řádu dovolání, o němž dovolací soud dosud pro krátkost lhůty nerozhodl.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou její přípustnosti.
Jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V daném případě, jak vyplývá z napadeného rozsudku, stěžovatelé v odvolacím řízení navrhovali vyslovení přípustnosti dovolání, tomuto návrhu však odvolací soud nevyhověl a dovolání rozhodnutím podle §239 odst. 1 občanského soudního řádu nepřipustil. Proto stěžovatelé podali dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, o němž dosud rozhodnuto nebylo.
Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je po přijetí novely občanského soudního řádu, která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení §239 odst. 2, zakládající podmíněně přípustné dovolání, taková, jak ji vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 171/96, ze dne 11. září 1996, ve kterém vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i publikovaná usnesení, sp. zn. IV. ÚS 93/98 a sp. zn. IV. ÚS 294/98 (č. 36, sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR a č. 26, sv. 13 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Podle těchto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 17. dubna 2000