ECLI:CZ:US:2000:1.US.593.99
sp. zn. I. ÚS 593/99
Nález
Ústavní soud rozhodl v o návrhu stěžovatelky J. F. na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 30/99, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn.
29 Ca 30/99, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 2. 12. 1999 návrh, který směřoval
proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9.
1999, čj. 29 Ca 30/99 - 32, s tvrzením, že jím byla porušena její
základní práva. Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca
30/99, a spisu Finančního úřadu Brno - venkov, sp. zn.
99304/98/293940/2246, Ústavní soud zjistil, že dne 22. 7. 1998
vydal Finanční úřad B. podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, "výzvu k zaplacení daňového nedoplatku
ručitelem v náhradní lhůtě", kterou vyzval stěžovatelku, jako
ručitelku k úhradě vykázaného nedoplatku ve výši Kč 20 000,--
daňového dlužníka "F. a H., spol. s r. o." Proti této výzvě podala
stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že není ručitelkou.
Finanční ředitelství v Brně dne 30. 11. 1998, rozhodnutím čj.
5960/98/FŘ/150, odvolání zamítlo.
Zamítavé rozhodnutí Finančního ředitelství napadla
stěžovatelka žalobou na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,
podanou ke Krajskému soudu v Brně. V žalobě namítala, že správce
daně se nedomáhal nejprve splnění závazku po daňovém dlužníkovi,
ale ihned vyzval k zaplacení daňového nedoplatku ji, přičemž dále
namítala, že není ručitelkou.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 9. 1999, čj. 29 Ca
30/99 - 32, řízení zastavil. Podle odůvodnění dospěl k závěru, že
výzva ručitele k zaplacení daňového nedoplatku podle §57 odst.
5 zákona č. 337/1992 Sb., je procesním rozhodnutím, protože toto
ustanovení samo o sobě nezakládá právní vztah správce daně
a ručitele. Formuluje pouze ručení v daňovém řízení jako
subjektivní povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku
daňového dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku
v náhradní lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh
daňového subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním
nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas
nesplní. Je tedy napadené rozhodnutí rozhodnutím procesní povahy,
a je proto z přezkumné činnosti soudů podle §248 odst. 2 písm. e)
o. s. ř. vyloučeno.
Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností,
v níž namítala, že krajský soud porušil její základní práva daná
čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka
namítala, že výzva správce daně podle §57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. se dotýká přímo jejích práv a povinností, je
rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný
opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení
opravný prostředek přípustný není. V §57 odst. 5 zákona č.
337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání
namítat, mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatel není ručitelem.
A právě námitku, že není ručitelkou, vznesla stěžovatelka ve všech
opravných prostředcích, včetně správní žaloby. Soud se tedy měl
žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak neučinil, porušil její
základní práva vpředu označená.
Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření ze dne 11. 1. 2000
i ze dne 7. 4. 2000, jako účastník řízení uvedl, že se při svém
rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu, odkázal na
podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že podle
zákonné úpravy části páté o. s. ř. o správním soudnictví jsou mimo
jiné vyňata z přezkumné pravomoci soudů rozhodnutí procesní povahy
[§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.].
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud na podkladě údajů stížnosti a spisových podkladů
zjistil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo
stěžovatelky, zaručené ústavním zákonem.
Podle ustanovení §244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy
ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se může
ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.
V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem, nebo
že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu,
nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelka namítala, že není
ručitelkou, uvedla tedy zákonný důvod pro svůj postup. Nadřízený
správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud v Brně,
k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí, řízení zastavil.
V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí
pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový
stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové
okolnosti alespoň nasvědčují tomu, že ten, kdo je označen za
ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu
"procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní
ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod v čl. 36
odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto:
spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně
se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který
vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky.
Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke krácení práv skutečně
došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně
odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by
vedly k nesprávnému označení ručitele.
Jen na okraj je třeba poznamenat, že z ustanovení §73 odst.
1 zákona č. 337/1992 Sb. plyne, že správce daně je nejprve povinen
jako daňový subjekt vyzvat daňového dlužníka, který nesplnil
daňovou povinnost, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní
lhůtě, která musí být nejméně osmidenní. Teprve nesplní-li daňový
dlužník svou povinnost ani v takto určené lhůtě, může správce daně
vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku ručitele. Ručitelova
povinnost zaplatit daňový nedoplatek namísto daňového dlužníka
podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., je
povinností, která nastupuje teprve tehdy, jestliže daňový dlužník
nesplnil svou povinnost. V souzeném případě však správce daně
vyzval stěžovatelku k zaplacení daňového nedoplatku, jako
ručitelku, aniž by jakkoli doložil, že vyzval k úhradě daňového
nedoplatku nejprve daňového dlužníka (byť jen odkazem na číslo
jednací výzvy daňovému dlužníku a na to, že daňový dlužník
nesplnil svou povinnost ve stanovené lhůtě).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1.
9. 1999, čj. 29 Ca 30/99, zrušit. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud
zrušil napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, nezabýval se již též tvrzeným rozporem tohoto
rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. května 2000