ECLI:CZ:US:2000:1.US.605.2000
sp. zn. I. ÚS 605/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatelů L. H., ing. S. V., K. H. a J. H., všech zastoupených J. H., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 19 Co 23/99, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1263/2000, a o návrhu na zrušení ustanovení §238 odstavec 2 písmeno a) občanského soudního řádu, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 10. 10. 2000, které došlo Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2000.
Svým podáním se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 7 C 203/98, a to tak, že návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům (nyní stěžovatelům) Kč 4 575,-- spolu s 26% úrokem z prodlení od 1. 6. 1998, se zamítá. Dále se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové byla porušena jejich ústavně zaručená práva daná Ústavou ČR v čl. 1 (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana) a Listinou základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1 (Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.) a odst. 3 (Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.) a čl. 36 odst. 1 (Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu).
Stěžovatelé mají za to, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR , které se opírá o ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. byla rovněž porušena jejich ústavně zaručená práva, když předmětné ustanovení je v rozporu s Listinou základních práv a svobod v čl. 1 (Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.), čl. 3 (Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu...) a čl. 37 odst. 3 (Všichni účastníci jsou si v řízení rovni).
K rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelé namítají, že při koupi nemovitosti od žalovaného kladli hlavní důraz na to, aby převáděné nemovitosti byly prosty právních a faktických vad, a žalovaný jim vědomě zamlčel skutečnost umístění domu č. p. 388 na p. č. 60/3 a skutečnost, že je spolu se svojí manželkou spoluvlastníkem této parcely. Dle stěžovatelů bylo popsané jednání žalovaného v rozporu s dobrými mravy a rovněž v rozporu s dobrými mravy je i rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který ve smyslu ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím Kč 20 000,-- a v obchodních věcech Kč 50 000,--) odmítl jejich dovolání, namítají diskriminaci danou §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tom směru, že osoba, vlastnící finanční prostředky v řádu milionů korun, v případě sporu konkrétní procesní právo má, zatímco osoba vlastnící finanční prostředky pouze v hodnotě desítek tisíc korun, v případě sporu souvisejícím s takovým majetkem, určité procesní právo již nemá. Stejnou diskriminaci je třeba spatřovat v povaze zúčastněné osoby, neboť spory osob právnických, kde sporná částka nepřesahuje Kč 50 000,--, jsou z možnosti podat odvolání vyloučeny, zatímco v případě osob fyzických jsou vyloučeny "pouze" takové spory, jejichž hodnota nepřesahuje hranici Kč 20 000,--.
Ústavní soud z podaného návrhu ústavní stížnosti zjistil, že ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů, byla stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 19 Co 23/99, podána opožděně. Lhůta začala běžet v tomto případě dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. V daném případě byl rozsudek právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 30. 11. 1999. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uběhla dnem 28. 1. 2000. Vzhledem k těmto skutečnostem se Ústavní soud nemohl zabývat meritorním obsahem podaného návrhu vztahujícímu se k tomuto rozsudku.
Ústavní soud se tedy meritorně zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, u něhož byla lhůta k podání ústavní stížnosti zachována.
Ústavní soud nejprve k podanému návrhu ústavní stížnosti konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, že neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval na základě zákonného ustanovení, které tím, že stanoví finanční limity, porušuje rovnost účastníků řízení.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1263/2000, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové není podle ustanovení §238 a §239 o. s. ř. přípustné, když směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto dovolání podle ustanovení §243 odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle občanského soudního řádu lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je nutno mít na paměti, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, a proto jeho použití pro jeho mimořádnost zákon připouští jen ve výslovně uvedených případech. Výrazem jeho zvláštního postavení mezi opravnými prostředky je i snaha zákonodárce, aby jeho použití nebylo dáno pro všechna rozhodnutí soudu, ale pouze pro taková, která trpí procesními vadami nebo jsou po právní stránce zásadního významu, nebo u nichž bylo rozhodováno o vyšším peněžitém plnění. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že předmětné ustanovení, které omezuje přípustnost odvolání finančním limitem, je diskriminující a porušuje rovnost účastníků řízení, když podle tohoto ustanovení je posuzována přípustnost dovolání jakéhokoliv účastníka řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování o podaném dovolání postupoval v souladu s předmětem a účelem občanského soudního řádu.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení ustanovení zákona sleduje osud vlastní ústavní stížnosti a vzhledem k odmítnutí návrhu ústavní stížnosti se Ústavní soud tímto návrhem zabývat ani nemohl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu