ECLI:CZ:US:2000:1.US.605.99
sp. zn. I. ÚS 605/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů M. Š., T. H., A. Z., a Klubu právní podpory, všech zastoupených JUDr. B. G., CSc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 9 To 363/99, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 3 T 133/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který došel Ústavnímu soudu dne 6. 12. 1999. Dne 28. 2. 2000 podali Ústavnímu soudu další rozšířený návrh ústavní stížnosti.
Ve svém druhém rozšířeném návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu, v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost svědků T. H., M. Š. a A. Z. proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 3 T 133/98. Tímto usnesením byla svědkům (nyní stěžovatelům) uložena podle §66 odst. 1 trestního řádu pořádková pokuta ve výši Kč 1 000,--, že se opakovaně bez řádné omluvy nedostavili k hlavnímu líčení, ač všichni měli předvolání doručeno řádně, včetně dostatečného časového předstihu. Dále se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 3. 1999, kterým bylo vysloveno, že podle §206 odst. 3 trestního řádu nemůže Klub právní podpory, Nadace na ochranu lidských a občanských práv, v trestní věci obžalovaného F. N. řádně uplatňovat nároky na náhradu škody a k trestnímu řízení se jako poškozený nepřipouští.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že shora citovaná usnesení krajského a okresního soudu jsou v rozporu s jejich základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR o ochraně práv soudy a vázanosti soudce zákonem. Dále mají za to, že vydáním usnesení okresní soud porušil ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, když náležitě nezjistil skutečný stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
Svá výše uvedená tvrzení stěžovatelé odůvodňují především tím, že soud nevyrozuměl Klub právní podpory, Nadaci na ochranu lidských a občanských práv, o termínu konání hlavního líčení a nedoručil jí opis obžaloby. Poté, až jako reakci na návrh ústavní stížnosti, bylo nadaci dne 22. 1. 2000 doručeno usnesení, vydané soudcem Okresního soudu v Kladně Mgr. L. pod čl. 264 dne 4. 3. 1999, kterým soud podle §206 odst. 3 trestního řádu nepřipustil nadaci k hlavnímu líčení jako poškozenou s odůvodněním, že nebylo doloženo, zda nadace existuje.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 3 T 133/98, Ústavní soud zjistil, že soud nepřipustil Klub právní podpory, Nadaci na ochranu lidských a občanských práv, k trestnímu řízení jako poškozeného, neboť na výzvu soudu na adresu Klubu právní podpory, Nadace na ochranu lidských a občanských práv, aby doložil, zda má právní subjektivitu, kdo je za tuto nadaci oprávněn jednat a zda je tato nadace totožná či právním nástupcem Klubu právní podpory - Nadace na ochranu lidských a občanských práv se sídlem v Praze 5, (tento subjekt uzavřel dohodu o postoupení pohledávky s poškozeným), nebylo reagováno.
Na dotaz Ústavního soudu ohledně časového nesouladu mezi datem vyhotovení předmětného usnesení (4. 3. 1999) a datem jeho odeslání Klubu právní podpory, Nadaci na ochranu lidských a občanských práv, dne 18. 1. 2000, a k vyjádření ústavní stížnosti, soudce Okresního soudu v Kladně, Mgr. L., sdělil, že rozhodnutí ze dne 4. 3. 1999 je obsaženo v protokolu o hlavním líčení, pouze došlo k jeho pozdějšímu vyhotovení. Dále uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť soud postupuje v souladu se zákonem a neporušuje žádná práva stran zúčastněných na tomto trestním řízení, rozhoduje zcela nestranně a nezaujatě, stěžovatele soud nezná a nemá žádný důvod vyvíjet kroky k poškození jejich práv. Uzavírá, že nikdy nedošlo k žádnému zfalšování či antidatování rozhodnutí soudu.
Krajský soud v Praze své usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatelů proti uložení pořádkové pokuty za opakované nedostavení se bez řádné omluvy k hlavnímu líčení zdůvodnil tím, že soud prvního stupně svědky řádně předvolal, včetně upozornění na následky nedostavení se a přesto se k hlavnímu líčení nedostavili, čímž se líčení protáhlo a zkomplikoval se průběh dokazování před soudem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů a její doplnění, jakož i výše uvedené usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatelů proti usnesení o uložení pořádkové pokuty a usnesení o nepřipuštění Klubu právní podpory, Nadace na ochranu lidských a občanských práv, jako poškozeného k trestnímu řízení a neshledal, že by došlo napadenými usneseními obecných soudů k porušení práv na soudní ochranu a práva na vázanost soudce zákonem ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ve smyslu ustanovení §206 odst. 3 trestního řádu - přednesení obžaloby a úkony vůči poškozenému - soudu přísluší rozhodnout, zda osobě uplatňující práva poškozeného takové právo přísluší. V daném případě soud na základě okolnosti, kterou bylo nevyjasněné a na výzvu soudu nedoložené právní postavení Klubu právní podpory, Nadace na ochranu lidských a občanských práv, vyslovil, že Klub právní podpory, Nadaci na ochranu lidských a občanských práv, jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Určitým pochybením soudu pak zůstává, že v případě nepřítomnosti poškozeného u hlavního líčení nestačí pouze poznamenání rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného k hlavnímu líčení do protokolu o hlavním líčení, ale rozhodnutí je třeba vyhotovit a doručit poškozenému, což se v daném případě uskutečnilo, avšak se značným časovým zpožděním.
K zamítnutí stížnosti proti uložení pořádkové pokuty lze pouze konstatovat, že nedostavení se k hlavnímu líčení po řádném předvolání a bez náležité omluvy narušuje autoritu soudů, které jsou povinny trestní věci projednávat co nejrychleji (§2 odst. 4 trestního řádu - základní zásady trestního řízení).
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu