ECLI:CZ:US:2000:1.US.622.99
sp. zn. I. ÚS 622/99
Usnesení
I. ÚS 622/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti O., v. o. s., zastoupené advokátem JUDr. E. J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1999, č. j. 29 Co 353/99-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze. Napadeným rozsudkem potvrdil citovaný odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. 11 C 1101/96. Těmito svými rozhodnutími zamítly obecné soudy žalobu stěžovatele proti V. T. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky ve výši 298 949 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvedla, že důvodem její žaloby byla údajná povinnost vedlejšího účastníka doplatit cenu díla sjednaného smlouvou o dílo, nazvanou dodatkem smlouvy, č. 003/91-B-T, ze dne 15. 1. 1992, event. 25. 1. 1992 (dále jen "dodatek smlouvy").
Stěžovatelka má za to, že soud prvního stupně neprovedl podstatnou část listinných důkazů, které byly stěžovatelkou v průběhu řízení předloženy a které dle jejího názoru měly rozhodující vliv na rozhodnutí v předmětné věci. Dále stěžovatelka uvedla, že se obecný soud prvního stupně s řadou důkazních prostředků v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatelka rovněž namítala, že odvolací soud odůvodnil zamítnutí její žaloby z jiných důvodů než soud prvního stupně, čímž byla dle názoru stěžovatelky znemožněna možnost účinně hájit před obecnými soudy svá práva. Tím, že soud prvního stupně opřel své závěry o skutečnost, že vedlejší účastník nebyl plátcem daně z obratu a soud odvolací odůvodnil své rozhodnutí zase jinými právními závěry, nemohla údajně stěžovatelka řádně uplatnit veškerá svá práva.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že dodatek smlouvy se řídí právní úpravou obsaženou v hospodářském zákoníku, a to podle ust. §763 odst. 2 obchodního zákoníku. Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasila a uvedla, že předmětný dodatek smlouvy byl podepsán již za účinnosti obchodního zákoníku a svým obsahem není dodatkem hospodářské smlouvy ze dne 6. 8. 1991, č. 003/91-B-T, byť je tak nazván, ale jedná se dle názoru stěžovatelky o nový obchodní vztah. Stěžovatelka uvedla, že pro tento její závěr svědčí i obsah předmětného dodatku smlouvy, kde nikde kromě názvu není uvedená smlouva zmíněna. Stěžovatelka má tudíž za to, že smlouva je samostatnou smlouvou o dílo, jejímž předmětem jsou práce, uvedené v jejím čl. I., tj. práce, o které vedlejší účastník projevil zájem v průběhu realizace díla.
Stěžovatelka zdůrazňovala, že práce, které realizovala dle dodatku smlouvy, byly ukončeny až koncem roku 1992. Doplatek daně z obratu byl vypočten z faktury vystavené až dnem 28. 1. 1993, a to převážně z prací a výrobků, vztahujících se ke smluvnímu vztahu ze dne 15. 1. 1992. Shora uvedené skutečnosti jsou dle mínění stěžovatelky rozhodující pro počítání promlčecích lhůt. Má za to, že pokud se řídí dodatek smlouvy režimem obchodního zákoníku, pak promlčecí doba činí čtyři roky a její běh započal dnem 28. 1. 1993, nebo v opačném případě (pokud nebudou dokumenty ze dne 28. 1. 1993 uznány za předání díla), běh promlčecích lhůt nepočal do dnešního dne.
V návaznosti na shora uvedené je stěžovatelka přesvědčena, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva, a to práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud po celkovém posouzení dané věci na základě vyjádření obecných soudů a po zvážení argumentace, uvedené v zaslaném spisovém materiálu, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky lze považovat za zjevně neopodstatněnou.
Ze zaslaného spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatelky a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Stěžovatelka odůvodnila své včas podané odvolání proti tomuto rozsudku tvrzením, že účastníci tohoto řízení uzavřeli smlouvu o rekonstrukci domu čp. 122 v M. s přístavbou bez daně z obratu, a proto je vedlejší účastník povinen jí uhradit tuto daň v doměřené výši 298 949 Kč. Odvolací soud tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V uvedené právní věci odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně proto, že chyběl důkaz o podnikatelském oprávnění vedlejšího účastníka, z něhož lze dovodit, kdo byl v době uzavírání a plnění smlouvy mezi účastníky řízení ze dne 6. 8. 1991 pod č. 003/91-B-T plátcem daně z obratu. Soud prvního stupně doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 5. 3. 1998 pod č. j. 29 Co 63/98-70 a dospěl k závěru, že účastníci sporu podepisovali tuto smlouvu jako podnikatelé ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 hospodářského zákoníku, tehdy platného ve znění zákona č. 103/1990 Sb, a že i závazky k dodatku k této smlouvě, uzavřené dne 15. 1. 1992 a na ně navazující lhůty, se musí posuzovat v souladu s ustanovením §763 obchodního zákoníku podle hospodářského zákoníku a jej prováděcích předpisů. Hospodářský zákoník nepřipouštěl odchylky od celostátně platných cenových a daňových předpisů a jasně určil, že zdanitelnost obratu vzniká dodavateli v okamžiku, kdy vystavuje odběrateli svou fakturu.
Obecné soudy správně dovodily, že pokud stěžovatelka odůvodnila svůj žalovaný nárok jedině důkazem, že musela Finančnímu úřadu v Mladé Boleslavi na základě jeho platebního výměru ze dne 15. 1. 1996 zaplatit na daních částku ve výši 298 949 Kč v souvislosti s rekonstrukcí a přístavbou předmětného domu, pak bylo pro posouzení její žaloby rozhodující, kdo byl plátce daně z obratu u částek, které stěžovatelka vyfakturovala vedlejšímu účastníkovi za toto dílo. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly, a to jak po stránce procesní, tak i hmotněprávní. Podle tehdy platné právní úpravy byl plátcem daně vždy dodavatel. Když tento nevyúčtoval odběrateli daň z obratu, ačkoliv tak měl učinit a při případné kontrole mu bylo uloženo, aby daň zaplatil, mohl sice původní výši daně vymáhat po odběrateli, ale jen do zániku práva na zaplacení ceny dodaného. Později jen jako náhradu škody.
Podle ustanovení §763 odst. 2 obchodního zákoníku se podle hospodářského zákoníku a jej prováděcích předpisů posuzují až do svého zakončení také všechny lhůty, vyplývající z právního vztahu mezi podnikateli, vzniklého před 1. 1. 1992, i když začaly běžet po 1. 1. 1992. Stěžovatelka tedy mohla uplatnit nárok na úhradu daně z obratu vůči vedlejšímu účastníku nejpozději do tří let od 18. dne, kdy mu protokolárně předala smluvené dílo. Tak se o doplatku sjednané ceny díla dohodla s vedlejším účastníkem v dodatku smlouvy. Nárok stěžovatelky byl tedy ke dni podání jejího návrhu k soudu prvního stupně promlčen, přičemž námitku promlčení také uplatnil vedlejší účastník.
Z výše uvedeného je zřejmé, že se soudy věcí řádně zabývaly, původní rozsudek prvoinstančního soudu byl odvolacím soudem zrušen pro nedostatek důkazů a soudu prvního stupně vrácen k doplnění. Ze spisového materiálu k uvedené věci je patrné, že obecné soudy podrobně věc právě z důkazního hlediska posuzovaly. Ústavní soud se ztotožňuje s právními závěry obecných soudů, přičemž nemůže souhlasit se stěžovatelkou, že závěry obecných soudů by se v uvedené věci rozcházely. Tvrzení stěžovatelky, ze kterého vyplývá, že odvolací soud odůvodnil zamítnutí její žaloby z jiných důvodů než soud prvního stupně, není relevantní.
Oba soudy učinily shodný a správný závěr v tom smyslu, že jak hospodářská smlouva, tak i její dodatek, tvoří celek téhož smluvního vztahu, byť dodatek byl sjednán v době účinnosti obchodního zákoníku.
Stěžovatelka v této souvislosti neuvedla žádné významnější konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly jejímu obecnému tvrzení, že odvolací soud jednal protiústavně tím, že údajně porušil její právo na soudní ochranu. Z jejího návrhu není patrné, v čem spočívá tvrzený rozpor, resp. extrémní nesoulad, týkající se postupu soudů se skutkovými zjištěními.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a tím méně pak náhradní institucí v případech, v nichž procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Z těchto důvodů se Ústavní soud nezabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud neměly za následek porušení ústavních procesních předpisů. K porušení práva na soudní ochranu by došlo zejména tehdy, jestliže by byla stěžovatelce, resp. komukoli, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. K takto naznačeným, ani k žádným jiným, zásahům do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky však ze strany obecných soudů v daném případě nedošlo.
V návaznosti na výše uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. května 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu