ECLI:CZ:US:2000:1.US.631.99
sp. zn. I. ÚS 631/99
Usnesení
I. ÚS 631/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. S., a F. S., obou zastoupených JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 37 Ca 123/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 16. 12. 1999 domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 37 Ca 123/98, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Sokolově, okresního pozemkového úřadu ze dne 8. 1. 1998, č. j. OPÚ/899/958/97, jenž rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, uvedených v pozemkové knize pro k. ú. S., v knihovních vložkách 1857, 354 a 1862. Pozemkový úřad zjistil, že původním majitelem těchto nemovitostí byl pan E. S., jemuž byly v roce 1940 nemovitosti zkonfiskovány ve prospěch německé říše. K odnětí nemovitostí tedy došlo před rozhodným obdobím, stanoveným v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a z tohoto důvodu nebylo možno řešit nárok stěžovatelů ve smyslu citovaného zákona. Pozemkový úřad dále uvedl, že navíc, přes opakovanou urgenci, neobdržel žádné osobní údaje stěžovatelů, především rodné listy, doklady o trvalém pobytu, listiny o zachování státního občanství ČR či doklady o svém příbuzenském vztahu k původnímu vlastníkovi, podle kterých by bylo možno zjistit, zda se skutečně jedná o oprávněné osoby.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu v Plzni, který výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrdil. V opravném prostředku stěžovatelé tvrdili, že jako vnuci po E. S. jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., a soud proto zjišťoval, zda E. S. splňoval předpoklady oprávněné osoby podle §4 odst. 1 cit. zákona jako tzv. původní vlastník nemovitosti. Z provedených důkazů vyplynulo, že v roce 1940 byly předmětné nemovitosti odňaty prostřednictvím konfiskace ve prospěch německé říše, k čemuž stěžovatelé namítali, že tato vlastnická změna byla dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. prohlášena za neplatnou. Krajský soud uvedl, že podle tohoto dekretu byla vlastní restituce nemovitostí možná buď cestou správní za použití vládního nařízení č. 8/1928 Sb., nebo cestou soudní podle §17 zákona č. 128/1946 Sb. V dané věci však nebylo prokázáno, že by takové správní či soudní řízení, na jehož základě by bylo obnoveno vlastnictví dědečka stěžovatelů (nebo jeho právních nástupců), proběhlo. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nárokované nemovitosti nepřešly na stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a E. S. by tím nezískal postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. Za této situace nemohlo postavení oprávněných osob svědčit ani navrhovatelům ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) citovaného restitučního zákona. Soud dále zdůraznil, že při podání restitučního nároku a dokonce ani v době soudního řízení nebyli stěžovatelé českými státními občany, což je ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. další zákonný předpoklad oprávněné osoby.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že výše uvedeným soudním rozhodnutím byla porušena jejich základní práva, zaručená v čl. 1, čl. 3 odst 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11 odst. 1, 2, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3, 4, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli argumentaci soudu, která odůvodňuje závěr, že nejsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože předmětné nemovitosti nepřešly na stát v tzv. rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Uvedená argumentace je podle stěžovatelů založena výhradně na výkladu ustanovení citovaného zákona. Daný případ však dle názoru stěžovatelů nelze vyřešit jen v rámci zákona č. 229/1991 Sb., ale je třeba zohlednit i dosah novely, provedené zákonem č. 116/1994 Sb. k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), jejímž obsahem je mimo jiné rozšíření okruhu oprávněných osob, když od účinnosti této novely se tento zákon začal vztahovat i na nároky mimo uvedené rozhodné období. Dopad zákona č. 116/1994 Sb. je tak dle stěžovatelů nutno vykládat nejen v kontextu zákona č. 87/1991 Sb., ale v kontextu restituční legislativy jako celku.
Co se týče odmítnutí restitučního nároku z důvodu, že stěžovatelé nejsou občany České republiky, stěžovatelé uvedli, že žádali krajský soud o přerušení řízení do doby vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy v řízení o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, soud však jejich žádosti nevyhověl. V této skutečnosti stěžovatelé rovněž spatřují porušení jejich základních práv.
K ústavní stížnosti se za Krajský soud v Plzni se dne 30. 10. 2000 vyjádřil předseda senátu JUDr. Z. P., který uvedl, že stěžovatelé neprokázali při podání restituční žádosti, ani při vydání rozhodnutí pozemkového úřadu a dokonce ani při vydání rozsudku soudu státní občanství České republiky. Podle názoru Krajského soudu v Plzni by však ani případné prokázání uvedeného státního občanství v důsledku správního řízení, konaného Magistrátem hlavního města Prahy, stěžovatelům nemohlo přivodit příznivý právní výsledek. K námitce stěžovatelů, že při zkoumání jejich postavení jako oprávněných osob podle restitučního zákona nebyl použit i zákon č. 116/1994 Sb., účastník řízení uvedl, že tento zákon, kterým byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb., se nevztahoval na zemědělské restituce. Během soudního řízení nevznikly žádné pochybnosti o tom, že restituční nárok stěžovatelů spadá do věcné působnosti zákona o půdě a tento právní předpis podle názoru krajského soudu neumožňoval posuzovat postavení oprávněných osob i ve smyslu zákona č. 116/1994 Sb. Účastník řízení poté odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že jelikož stěžovatelé nejsou vlastníky sporných nemovitostí, nemohou úspěšně tvrdit, že je jim bráněno v pokojném užívání jejich majetku. Z uvedených důvodů Krajský soud v Plzni navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Vedlejší účastník řízení, Okresní úřad Sokolov - referát pozemkového úřadu, uvedl, že dopisem ze dne 16. 7. 1996, následně 24. 10. 1996, a urgencí ze dne 24. 11. 1997 požadoval po stěžovatelích dodání podkladů, potřebných pro rozhodnutí, na žádný z těchto dopisů však stěžovatelé nereagovali. Pozemkový úřad oznámil dne 22. 12. 1997, že se chystá o restitučním nároku rozhodnout zamítavě a vyzval účastníky řízení, aby své připomínky uplatnili nejpozději do 2. 1. 1998, stěžovatelé však opět žádným způsobem nereagovali. V další části svého vyjádření vedlejší účastník uvedl, podobně jako Krajský soud v Plzni, že nelze postupovat v souladu s novelou zákona č. 87/1991 Sb., když na daný případ se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., a zdůraznil tu skutečnost, že ke konfiskaci nemovitého majetku, který je předmětem restituce, nedošlo v období, vymezeném zákonem č. 229/1991 Sb., ale v době 2. světové války. Vedlejší účastník uzavřel své vyjádření návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
II.
Po seznámení se spisovým materiálem obecných soudů a po zvážení všech okolností daného případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil na tvrzení stěžovatelů, že v důsledku právního názoru Krajského soudu v Plzni a okresního pozemkového úřadu v Sokolově, týkajícího se tzv. "rozhodného období" v daném restitučním případě, byli zkráceni o svá majetková restituční práva jako vnuci původního vlastníka nemovitostí. Z vyžádaného spisového materiálu (spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 37 Ca 123/98, a spisu okresního pozemkového úřadu v Sokolově), vyplývá, že podle zápisů v knihovních vložkách č. 354, 1857 a 1862 byly předmětné nemovitosti v roce 1940 konfiskovány panu E. S., dědečkovi stěžovatelů, ve prospěch Německé říše. Jeho syn, O. S. (otec stěžovatelů), zemřel v roce 1962. Podstata zkoumaného případu spočívá v tom, že nebylo prokázáno provedení správního řízení podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců, kolaborantů a některých organizací a ústavů, ani soudního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, tedy postupu, který bylo nutno dodržet, aby byla možná samotná restituce nemovitostí podle uvedeného dekretu. Jak poznamenává v odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Plzni, to, že by výše uvedená řízení proběhla, stěžovatelé ani netvrdili. Z protokolu o jednání před Krajským soudem v Plzni ze dne 7. 10. 1999, jakož i z obsahu spisového materiálu je patrno, že advokát stěžovatelů žádné důkazy, týkající se této zásadní otázky, nepředložil. Za této situace je irelevantní i argumentace stěžovatelů, že daný případ nelze vyřešit jen v rámci zákona č. 229/1991 Sb., ale je nutno zohlednit i dosah novely, provedené zákonem č. 116/1994 Sb., k zákonu č. 87/1991 Sb. I v případě postupu podle tohoto restitučního zákona by bylo nutno prokázat, že restituční nárok stěžovatelů nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů politické perzekuce nebo postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Ustanovení, které bylo do zákona č. 87/1991 Sb. vloženo zákonem č. 116/1994 Sb., totiž stanoví, že "oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona".
V daném případě však mezi účastníky nebylo žádného sporu o tom, že restituční nárok spadá do věcné působnosti zákona o půdě. Ústavní soud nemůže v rámci své pravomoci vyrovnat rozdíl mezi oběma restitučními zákony, daný odlišnou pozitivní právní úpravou. Ústavnímu soudu, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není součástí soustavy obecných soudů, také nepřísluší právo přehodnocovat jimi provedené dokazování - a to dokonce ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Vědom si svého ústavního vymezení, nemohl Ústavní soud skutkové ani právní závěry Krajského soudu v Plzni zpochybňovat, neboť jejich podstatou je zjištění, že právní předchůdci stěžovatelů vlastnictví k předmětným nemovitostem před 25. únorem 1948 nenabyli a že tedy ani nemohlo dojít k jeho přechodu na stát v rozhodném období. Důsledkem toho je, že restitučnímu nároku stěžovatelů nemohlo být vyhověno. Stěžovatelé sice namítali porušení svých vlastnických práv, ve skutečnosti se však jednalo toliko o restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., který měl být náležitě uplatněn v zákonem stanovené lhůtě. Pokud stěžovatelé mj. namítají porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které tato ustanovení chrání toliko vlastnictví již existující, konstituované, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně.
Ústavní soud již dříve judikoval, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že restituční případ stěžovatelů byl projednán v souladu se zákonnými předpisy, řešícími danou problematiku a stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci byl jak pozemkovým úřadem, tak krajským soudem dán dostatečný prostor k uplatnění různých námitek či navržení a doplnění důkazů. Co se týče skutečnosti, že nebylo vyhověno žádosti stěžovatelů o přerušení soudního řízení do vyřešení otázky jejich státního občanství, lze s odkazem na výše uvedené důvody připustit, v souladu s názorem Krajského soudu v Plzni, že ani prokázání státního občanství stěžovatelům v daném případě nemohlo přivodit příznivý právní výsledek. Pro úplnost je však třeba poukázat na nové ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Toto ustanovení bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Podle něho je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. Případné nároky, založené tímto ustanovením však nebyly v dané věci předmětem rozhodování před příslušnými orgány veřejné moci a ani Ústavní soud se proto k této problematice nevyjadřoval.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelů, ať již jimi tvrzených, či jiných, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu