Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.07.2000, sp. zn. I. ÚS 639/99 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 112/19 SbNU 85 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.639.99

sp. zn. I. ÚS 639/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o o ústavní stížnosti stěžovatele města Plzeň, zastoupeného advokátem JUDr. J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99, spojeného s návrhem na zrušení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99, v napadené části výroku, jíž krajský soud potvrdil výrok citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní č. 15, se zrušuje. Odůvodnění: I. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 28. 3. 1999, sp. zn. 14 C 251/98, zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému červenému kříži (dále jen ČČK), aby bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní ulice č. 15, a pozemku parcelní č. 10248 v k.ú. Plzeň-město (dříve č. 4971) je stěžovatel. V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že podaný návrh měl povahu určovací žaloby. V daném případě soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit zápis v katastru nemovitostí, když jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán ČČK. Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, prý přešlo právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Podle ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí ČČK majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni účinnosti citovaného zákona (tzn. ke dni 1. 7. 1992) prohlášen za vlastnictví ČČK. Podle přílohy tohoto zákona je pod položkou č. 10 jako vlastník předmětných nemovitostí uveden ČČK. Došlo prý tedy k situaci, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil za vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb. za něj prohlásil ČČK. Proto okresní soud vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je vlastníkem uvedených nemovitostí ČČK a poněvadž se stěžovateli nepodařilo prokázat opak, odpovídá katastrální zápis skutečnému stavu věci. Z hlediska vztahu obou zákonů považoval okresní soud za speciální zákon č. 126/1992 Sb., jímž je předmětná nemovitost konkrétně specifikována (a který má tedy přednost), a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví, dospěl okresní soud k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je odpůrce (ČČK) a stěžovatelův návrh zamítl. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní č. 15 (dále jen "předmětný dům"), potvrdil a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále jen "předmětný pozemek") rozsudek změnil tak, že stěžovatel je vlastníkem tohoto pozemku. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud prohlásil za nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce 1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní smlouvy, uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní smlouva se mohla týkat toliko příslušného pozemku. O tom, že stěžovatel vlastnil tento pozemek, ostatně svědčí i výpis z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením městského zastupitelstva v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého a bezplatného užívání ČČK. Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek ČČK, avšak nestal se jeho vlastníkem, neboť podle zásady "superficies solo cedit" stavba sledovala právní osud pozemku a "případné uvedení stavby v příslušné vložce pozemkové knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam". Vlastníkem této budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku - město Plzeň, které také Spolku ČČK vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění obou nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné i tvrzení stěžovatele, že obě nemovitosti se staly dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. ke dni 24. 4. 1991) vlastnictvím stěžovatele, což bylo následně uvedeno i v katastru nemovitostí. Krajský soud dále dovodil, že po účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. (1. 7. 1992) je nutno odlišit právní osud domu a pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí ČČK majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Nemovitý majetek, uvedený v příloze, se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za vlastnictví ČČK. Protože v této příloze je uveden i předmětný dům a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího soudu k platnému nabytí vlastnického práva pro ČČK a stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví respektovat. V době účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice nebyl vlastníkem budovy, která přešla do vlastnictví města, "avšak věc takto přešla se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat oprávněnému restituentovi nebo jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí zákon". Navíc zákon č. 126/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak uvedl již soud nalézací. V této části návrhu proto krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ohledně pozemku č.p. 10248 však krajský soud dospěl k závěru, že tento pozemek ve vlastnictví ČČK nebyl a uvedené vlastnické právo nevzniklo ani ze zákona, neboť zákon č. 126/1992 Sb., "ať již z jakýchkoliv důvodů", se o tomto pozemku nezmiňuje a vznik vlastnického práva ČČK k němu proto nelze dovodit. Zápis v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný. V tomto rozsahu tedy krajský soud stěžovatelovu návrhu vyhověl. II. V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva, vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR. Kromě toho namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy č. 100/1960 Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci. Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude ČČK vydán majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na ČČK může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního splnění všech zákonných podmínek, tzn. že se musí jednat o majetek státu, který byl ČČK odňat v rozhodném období a že tento majetek musí spadat do okruhu věcí taxativně uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti v zákonné příloze prý proto nemá za následek přechod vlastnického práva k předmětnému domu na ČČK. Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých křivd způsobených ČČK a nemůže se proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových křivd způsobených ČČK nespadají. Při přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací, neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden Československý stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni účinnosti tohoto zákona byl vlastníkem této nemovitosti již stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena stavební parcela, která svým číselným označením není totožná s pozemkem, na němž předmětný dům stojí a ani s tímto domem nijak nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn účel §6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným ustanovením." Podle názoru stěžovatele je především nutno, aby předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech nemovitostí obsažených v citované zákonné příloze je jako jejich vlastník stát uveden. V daném případě se však k rozhodnému dni předmětný dům nenacházel ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což potvrdil v napadeném rozsudku i krajský soud. Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na majetek, který byl ČČK odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý však není možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní předchůdce odpůrce (ČČK) však měl pouze právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat, nikoliv právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže tedy v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli a nikoliv ČČK a pokud by vlastnické právo k němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na ČČK, byla by tím porušena obecná právní zásada, že nikdo nesmí požívat více práv, než mu náleží. S ohledem na nápravu křivd by tedy ČČK mohlo opětovně vzniknout právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv však právo vlastnické. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, kterým se potvrzuje citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, a zároveň zrušit bod 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži." Dále prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání před Ústavním soudem upuštěno. III. Podle ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži", a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud v Plzni - nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10. části I. přílohy k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, návrhu na zrušení bodu 10. části I. přílohy (nazvané "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži") zákona č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži vyhověl a tento bod dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tzn. dnem 15. 8. 2000, zrušil. IV. Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. Proto požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Krajský soud v Plzni, vedlejšího účastníka řízení - Český červený kříž a dále Okresní soud Plzeň-město. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že předmětná budova sice zákonem č. 172/1991 Sb. přešla do vlastnictví města Plzeň, nicméně i s povinností věc vydat oprávněnému restituentovi. Účastník řízení souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Český červený kříž se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdal. Okresní soud Plzeň-město rovněž toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. V. Ústavní stížnost je důvodná. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, ze dne 4. 7. 2000, z příslušného soudního spisu (sp. zn. 14 C 251/98) a z odůvodnění citovaných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že předmětnou nemovitost původně vlastnil stěžovatel město Plzeň a stejný subjekt byl podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, jejím vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992 (č.l. 11 soudního spisu). Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 10. 1993 (č.l. 20) dále vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.". Ústavní soud tedy konstatuje, že původním vlastníkem předmětné nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň, který své vlastnické právo k ní opětovně nabyl účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, dne 24. 4. 1991, avšak účinností zákona č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo k přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na ČČK. Smyslem ustanovení §6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení však vyplývá, že přechod vlastnického práva na ČČK vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, v bodu 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který se vrátil ČSČK, uvedena předmětná nemovitost, jejímž vlastníkem však v době nabytí účinnosti citovaného zákona nebyl stát, nýbrž město Plzeň. Zároveň se nejednalo o nemovitost, která byla v rozhodném období odňata ČSČK, nýbrž městu Plzeň. Město Plzeň - jak již bylo uvedeno v napadeném rozsudku krajského soudu - totiž předmětný dům vlastnilo již od doby, kdy byl v roce 1933 postaven, a ČČK k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného užívání. Lze proto předpokládat, že k zařazení předmětné nemovitosti do přílohy zákona č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť napadený bod přílohy zákona je ve zjevném rozporu s ustanovením §6 odst. 1 tohoto předpisu. Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku (a částečně také ve vyjádření k ústavní stížnosti) uvedl, že předmětný dům sice přešel do vlastnictví města Plzeň, nicméně i "se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti vydat oprávněnému restituentovi nebo jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí zákon". Kromě toho je prý zákon č. 126/1992 Sb. ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem speciálním a má proto být aplikován přednostně. Citovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/2000 však Ústavní soud bod 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. zrušil, a to především z toho důvodu, že toto ustanovení je v rozporu s principem formálního i materiálního právního státu a že jeho protiústavnost nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním výkladem. Jestliže totiž podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí ČČK majetek, který mu byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném v příloze zákona a zároveň zrušený bod 10. části I. zákonné přílohy zmiňoval nemovitost, která v době nabytí účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla ČČK v rozhodném období ani odňata, jednalo se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vedl k nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné předvídatelnosti jeho důsledků. Za těchto okolností je proto logické, že Ústavní soud musí zrušit také napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť ten je založen na tom, že zákon č. 126/1992 Sb. v bodu 10. části I. přílohy stanovil stěžovateli povinnost vydat předmětný dům oprávněnému restituentovi (ČČK) a na názoru, že tento zákon je ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. lex specialis. Jestliže tedy Ústavní soud bod 10. části I. přílohy citovaného zákona zrušil, nelze akceptovat závěr, že stěžovatel vlastníkem předmětného domu není. Proto Krajský soud v Plzni porušil napadeným rozsudkem ústavně zaručené vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud dále nezabýval otázkou porušení dalších článků Ústavy ČR a dalších ústavních předpisů, neboť by to bylo nadbytečné. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99, v napadené části výroku, jíž krajský soud potvrdil výrok citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu č.p. 100 v Plzni, Pobřežní č. 15, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. 7. 2000