ECLI:CZ:US:2000:1.US.649.99
sp. zn. I. ÚS 649/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
I. ÚS 649/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. A. T. a M.T., zastoupených advokátem JUDr. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 17 Co 279/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 4 C 246/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů shora uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejich základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
I. ÚS 649/99
Ke své stížnosti stěžovatelé uvedli, že předmětem sporu bylo posouzení okolnosti, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady k vyhovění žalobě, resp. návrhu žalobkyň paní A. B. a paní M. K., v předmětné ústavní stížnosti označených jako vedlejší účastnice (dále jen "vedlejší účastnice"), a proto rozhodl o přechodu vlastnického práva ze stěžovatelů na vedlejší účastnice k nemovitostem (blíže specifikovaným v citovaném rozsudku) v k. ú. V. Proti tomuto rozsudku podali účastníci řízení, tzn. jak vedlejší účastnice, tak i stěžovatelé, včas odvolání.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném pod bodem I. potvrdil (tzn. že z vlastnictví stěžovatelů přechází na každou vedlejší účastnici jedna nedílná polovina domu č. 7 s příslušenstvím a se stavební parcelou č. 62/2 v k. ú. V.). Ve zbytku výroku pod bodem I., stejně jako ve výrocích pod body II. až V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok označený bodem I. rozsudku odvolacího soudu se tedy stal pravomocným a konečným rozhodnutím v dané věci.
Stěžovatelé na jednání u odvolacího soudu požádali o vyslovení přípustnosti dovolání výrokem odvolacího soudu z důvodu zásadního právního významu řešené otázky, avšak tomuto návrhu stěžovatelů nebylo ze strany odvolacího soudu vyhověno. Stěžovatelé ve své stížnosti uvedli, že podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, avšak přípustnost tohoto dovolání je závislá na úvaze dovolacího soudu a že podané dovolání není proto možno považovat za poslední právem poskytnutý opravný prostředek. Stěžovatelé sdělili následně (po podání své ústavní stížnosti) Ústavnímu soudu, že přípustnost svého dovolání opírají o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ").
Po posouzení skutkového i právního stavu v uvedené věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost stěžovatelů není důvodná.
I. ÚS 649/99
Přijetím novely o. s. ř. č. 238/1995 Sb., která nabyla účinnosti 1. ledna 1996, bylo přijato nové ustanovení §239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustnost dovolání, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle převažující judikatury Ústavního soudu teprve po rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. V takovém případě je povinen svůj postup "dotáhnout do konce", tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody. Ústavní soud proto vycházel z ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zapotřebí považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. října 2000
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu