ECLI:CZ:US:2000:1.US.68.2000
sp. zn. I. ÚS 68/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. P. D. a A. D., obou zastoupených JUDr. M.B., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/97, Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1997, čj. 20 Co 332/96 - 78, a Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 1995, čj. 32 C 69/92 - 59, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé manželé D. podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 3. 2. 2000, označeným jako ústavní stížnost. Napadají v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně a navrhují jejich zrušení, protože nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo určeno, že dům čp. 112 se zastavěnou plochou p. č. 679/1, 679/2 a zahradou p. č. 678 je ve spoluvlastnictví M. S. a J. S., které vystupují jako žalobkyně v určovací žalobě. Mají za to, že těmito rozsudky bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když soudy při svém rozhodování sporu o určení vlastnictví vycházely ze zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování, důkazy hodnotily nesprávně a dospěly tak k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatelé vesměs opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 1997, čj. 20 Co 332/96 - 78, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 1995, čj. 32 C 69/92 - 59, kterým bylo určeno, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi, každá k ideální 1/2 nemovitostí zapsaných ve výpisu z katastru nemovitostí na LV č. 495 v katastrálním území S., obec Brno, jako dům čp. 112 se zastavěnou plochou p. č. 679/1, zastavěnou plochou p. č. 679/2 a zahrada p. č. 678, když tyto nemovitosti se nikdy nestaly věcí opuštěnou ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., podle kterého (věty první) "věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu". Odvolací soud zaujal stanovisko, že žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo. K prohlášení Obvodního národního výboru Brno I, plánovacího a finančního odboru, ze dne 13. 3. 1990, kterým byl prohlášen předmětný majetek za opuštěný s tím, že tohoto majetku se ujímá čs. stát (který pak převedl dům čp. 112 do bezpodílového spoluvlastnictví žalovaných - zde stěžovatelů - a s nimi uzavřel dohodu o zřízení práva společného osobního užívání k předmětným pozemkům), odvolací soud vyslovil názor, že toto je pouze jedním z důkazů, k němuž soud přihlíží, avšak není jím vázán. Dovolání odvolací soud připustil s tím, aby bylo zjištěno, zda výklad ustanovení §452 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění před novelou, provedený soudy obou stupňů, je v souladu s právním názorem soudu dovolacího, když tato problematika dosud v rozhodovací činnosti soudů ČR řešena nebyla.
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1999, čj.
2 Cdon 1434/97 - 96, Ústavní soud zjistil, že dovolání podané žalovanými - zde stěžovateli - bylo podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Ve vztahu k výše zmíněnému prohlášení Obvodního národního výboru Brno I ze dne 13. 3. 1990 dovolací soud ve svém rozsudku uvedl, že nejde o rozhodnutí, z něhož je soud povinen podle §135 odst. 2 o. s. ř. vycházet. Jde o pouhé stvrzení či deklaraci příslušného státního orgánu, že (podle jeho úvahy či posouzení) určitá věc se již dříve a ze zákona (na základě §453 odst. 2 obč. zákoníku) stala vlastnictvím státu. K přechodu vlastnictví podle §453 odst. 2 obč. zákoníku nebylo třeba žádného úředního rozhodnutí a také zmíněné prohlášení Obvodního národního výboru Brno I ani rozhodnutím ve smyslu správního řádu není. K otázce správné aplikace ustanovení §453 odst. 2 věty první obč. zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., dovolací soud zaujal toto stanovisko: "Předpokladem připadnutí věci státu bylo, aby vlastník věci ji opustil, tj. aby jakkoli projevil vůli, jíž se navždy vzdával svých vlastnických práv k ní. Podle názoru dovolacího soudu otázka, zda účastník právního vztahu (v úmyslu dosáhnout určitého cíle) jednal konkrétním způsobem, něco svými činy či nečinností projevoval - konal či nekonal, něčeho se zdržoval či něco trpěl (např. zda něco napsal, něco zničil, na něco nereagoval, něčemu přihlížel), je otázkou skutkovou, a nikoli právní. Proto také otázka, zda se vlastník věci choval či jednal takovým určitým způsobem, z něhož by bylo možno usoudit na jeho vůli věc opustit, je otázkou skutkovou. V tomto směru však odvolací soud učinil skutkové zjištění, že "žalobkyně v daných časových souvislostech udělaly vše pro to, aby jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo zachováno a k faktickému opuštění nemovitosti nikdy nedošlo". Z tohoto zjištění současně logicky vyplývá skutkový závěr, že neučinily nic, z čeho by šlo usoudit na vzdání se vlastnictví předmětných nemovitostí. Jak již bylo vyloženo výše, tento skutkový závěr nemůže dovolací soud v případě přípustnosti dovolání založené výrokem soudu podle §239 odst. 1 o. s. ř. přezkoumávat a naopak z něho musí vycházet. Správné aplikaci §453 odst. 2 obč. zákoníku na uvedené skutkové zjištění pak logicky odpovídá správný závěr, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu podle tohoto ustanovení, neboť nedošlo k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly."
Ústavní soud konstatoval, že v daném případě posledním procesním prostředkem, který zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), je rozsudek Nejvyššího soudu ČR. Ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele se zaměřil na zjištění, zda tímto rozhodnutím bylo ve smyslu čl. 72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud, vycházeje z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že při projednávání předmětné věci bylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Svůj postup soudy řádně odůvodnily a Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Má za to, že skutková zjištění v této věci jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud zaujímá stanovisko shodné se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, že totiž žádné ustanovení zákona nebrání soudu v posuzování sporné otázky, zda určitá věc byla svým vlastníkem skutečně opuštěna a zda tedy přešla či nepřešla na stát, i když ji stát začal považovat za své vlastnictví. Tomu odpovídá správný závěr Nejvyššího soudu ČR, že předmětné nemovitosti nepřipadly státu, neboť nedošlo k jejich opuštění, a že tedy žalobkyně vlastnictví k nim nepozbyly.
Při rozhodování tohoto sporu o určení vlastnictví tedy obecné soudy respektovaly zásady, týkající se práva na soudní i jinou právní ochranu obsažené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a nelze jim z tohoto hlediska nic vytknout. Ústavní soud proto musel dospět k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu z uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu
V zastoupení: JUDr. Vladimír Paul