ECLI:CZ:US:2000:1.US.79.99
sp. zn. I. ÚS 79/99
Usnesení
I. ÚS 79/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. A. P., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 5 T 3/98, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 6 To 332/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 2. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 5 T 3/98, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 6 To 332/98, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 5 T 3/98, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovatelovo odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 6 To 332/98, zamítnuto jako nedůvodné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho trestní věci došlo k porušení základních práv a svobod, když oba soudy porušily presumpci neviny tím, že při závěrečných hodnoceních vzaly za prokázané pouze ty důkazy, které svědčily v neprospěch stěžovatele, a to zejména záznam odposlechu telefonních hovorů a jejich vyhodnocení, a ostatní důkazy, svědčící ve prospěch stěžovatele, zcela pominuly. Současně namítá nezákonnost provedených odposlechů založených na čl. 211-299 vyšetřovacího spisu, neboť prý byly provedeny v rozporu s ust. §160 odst. 2 a 4 trestního řádu a nelze je jako důkaz použít.
Stěžovatel dále uvádí, že "v daném případě se ve spisovém materiálu do doby seznámení se spisovým materiálem vyskytl toliko jeden příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to ze dne 18. 12. 1996, k telefonní stanici V. M. Jedná se toliko o fotokopii tohoto příkazu a není zřejmé, zda tento příkaz byl vůbec doručen státnímu zástupci tak, jak to má na mysli ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu. Až dodatečně po seznámení se spisovým materiálem dne 9. 1. 1998 státní zástupce zakládá do spisu návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a dne 11. 12. 1996, kdy téhož dne měl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu majitele B. a dále majitele B. a majitele Š.; tento příkaz byl doručen státnímu zástupci až 16. 12. 1996."
Podle stěžovatele se tedy v daném případě nepostupovalo zákonným způsobem, zejména pokud jde o chronologické zakládání příkazů do spisového materiálu, jeho doručování státnímu zástupci a o posouzení pravosti založeného rozhodnutí. Podle přesvědčení stěžovatele jsou navíc skutková zjištění v hrubém nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že ústavní stížnost je zřejmě neopodstatněná.
V této souvislosti je především nutno uvést, že Ústavní soud se již ve dvou případech, a to ve věci R. J., spoluobžalovaného stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 43/99) a V. B., rovněž spoluobžalovaného stěžovatele (sp. zn. IV. ÚS 61/99), zabýval v podstatě shodnými námitkami, které uplatňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnosti obou spoluobžalovaných stěžovatele V. M. jsou zjevně neopodstatněné.
K námitce uvedené v ústavní stížnosti ohledně odposlechu Ústavní soud uvádí, že ji uplatnil stěžovatel již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně, který se s ní při zjišťování skutkového stavu věci podrobně zabýval a hodnotil ji vedle dalších důkazů svědčících o vině stěžovatele. Rovněž ji stěžovatel uplatňoval i ve svém odvolání a zabýval se jí i soud druhého stupně. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že odposlech byl proveden ve shodě s ustanovením §160 odst. 2 a 4 trestního řádu a jejich právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu.
K této skutečnosti Ústavní soud v usnesení, sp. zn. IV. ÚS 61/99, konstatuje, že "z připojeného spisového materiálu zjistil, že v projednávané věci byly vydány dva příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Oba příkazy byly vydány soudcem Okresního soudu v Karviné, a to dne 11. 12. 1996, sp. zn. 4 Nt 1178/96, (č. l. 736), a druhý dne 18. 12. 1996, sp. zn. 4 Nt 1178/96 (č. l. 210). Oba příkazy jsou ve spisu založeny ve fotokopii a příkaz k odposlechu ze dne 11. 12. 1996 byl do spisu založen dodatečně, což ostatně vyplývá nejen z tvrzení stěžovatele, ale i ze záznamu státního zástupce ze dne 9. 1. 1998 (č. l. 735). Okresní soud v Karviné, který příkazy k odposlechu vydal, však ve zprávě ze dne 16. 2. 2000 Ústavnímu soudu potvrdil, že fotokopie příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 11. 12. 1996 a 18. 12. 1996 odpovídají tímto soudem vydanému prvopisu, přičemž i prvně vydaný příkaz k odposlechu byl Okresnímu státnímu zastupitelství v Karviné doručen, a to dne 16. 12. 1996, a pozdější příkaz k odposlechu byl státnímu zastupitelství doručen dne 20. 12. 1996. Z námitek vyslovených v souvislosti s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele zpochybňujícímu pravost ve spisu založeného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Samotný fakt, že příkazy nebyly do spisu zařazeny chronologicky ani skutečnost, že příkaz vydaný dne 11. 12. 1996 byl státnímu zástupci doručen nikoliv neprodleně, ale teprve 3. následující pracovní den, nelze hodnotit jako nedostatek, dosahující intenzity, způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se dovolává."
Pokud jde o stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a jimi učiněných skutkových zjištění, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Ústavnímu soudu v tomto smyslu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení této zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního řádu, což v daném případě zjištěno nebylo. Okresní soud v Ostravě při svém rozhodování v dané trestní věci vycházel z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věcech, sp. zn. IV. ÚS 61/99, a sp. zn. II. ÚS 43/99.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy, který stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem, je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle kterého dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem, předloží věc Ústavnímu soudu, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu nebo kterýkoli z bodů čl. 6 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. dubna 2000