ECLI:CZ:US:2000:1.US.86.99
sp. zn. I. ÚS 86/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. V. H., zastoupeného JUDr. M. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1998, čj. 29 Ca 90/98 - 26, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1998, čj. 29 Ca
90/98-26, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Českou lékařskou komoru se sídlem
v Olomouci prostřednictvím Okresního sdružení lékařů v Brně ze dne
26. 7. 1993 se žádostí o vydání osvědčení o splnění podmínek
provozování soukromé lékařské praxe v oboru gynekologie
a porodnictví. Učinil tak v souladu s licenčním řádem (stavovským
předpisem České lékařské komory č. 11/92). Příslušný orgán však
nesplnil podle uvedeného licenčního řádu a podle zákona č.
220/1991 Sb., ve znění novel, svou povinnost, tedy nerozhodl
o žádosti o vydání osvědčení do třiceti dnů ode dne doručení
žádosti. Stěžovatel byl proto nucen po několika urgencích podat
u Okresního soudu v Olomouci návrh na zahájení řízení o splnění
povinnosti, která vyplývá ze zákona č. 220/1991 Sb., o České
lékařské komoře, ve znění novel, proti vedlejšímu účastníkovi.
Teprve dne 22. 12. 1997 byla stěžovateli doručena písemnost
datovaná dnem 4. 11. 1997 a označená jako rozhodnutí, v níž je
uvedeno, že Česká lékařská komora rozhodla dne 10. 6. 1995 tak, že
žádost stěžovatele o udělení osvědčení se zamítá. Rozhodnutí je
odůvodněno pouze tím, že stěžovatel nesplňuje podmínky k udělení
licence a dále se uvádí, že proti rozhodnutí lze podat do třiceti
dnů opravný prostředek cestou soudu.
Opravný prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory se
sídlem v Olomouci ze dne 10. 6. 1995 stěžovatel uplatnil
v zákonem stanovené lhůtě u Krajského soudu v Ostravě, který věc
postoupil jako místně příslušnému Krajskému soudu v Brně. Tímto
opravným prostředkem se stěžovatel domáhal nápravy nesprávného
rozhodnutí České lékařské komory, tedy zrušení uvedeného
rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. S rozhodnutím nemohl
v žádném případě souhlasit, neboť podle již zmiňovaného zákona č.
220/1991 Sb., o České lékařské komoře, ve znění zákona č.
160/1992 Sb., a podle licenčního řádu platného v době podání
žádosti, jsou podmínky stanovené pro vydání osvědčení
k provozování soukromé praxe jednoznačně stanoveny a stěžovatel
tyto podmínky splňoval, což doložil příslušnými doklady
připojenými k žádosti ze dne 26. 7. 1993. Navíc trpí dané
rozhodnutí závažnými formálními vadami.
Krajský soud v Brně opravný prostředek stěžovatele usnesením
ze dne 7. 12. 1998 podle §150p o. s. ř. odmítl, usnesení nabylo
právní moci dne 22. 12. 1998.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení
Krajského soudu v Brně, kterým byl odmítnut jeho opravný
prostředek proti rozhodnutí České lékařské komory ve věci vydání
osvědčení o splnění podmínek provozování soukromé lékařské praxe
v oboru gynekologie a porodnictví. Domnívá se, že uvedeným
rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva podle
čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,
může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového
rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu pak nesmí
být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních
práv a svobod. Namítá, že neexistuje zákonný důvod, pro který by
měl krajský soud odmítnout opravný prostředek. Podle jeho názoru
měl tento soud rozhodnutí České lékařské komory přezkoumat
a rozsudkem toto rozhodnutí potvrdit nebo zrušit a vrátit
k dalšímu řízení, v souladu s ustanoveními části páté, hlavy třetí
občanského soudního řádu, případně měl přezkoumat rozhodnutí
vedlejšího účastníka s ohledem na ustanovení čl. 26 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, neboť každý má mimo jiné právo
na svobodnou volbu povolání a právo podnikat. Navrhl, aby Ústavní
soud vydal nález, kterým se napadené usnesení Krajského soudu
v Brně zrušuje.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu
vyjádřili účastníci, resp. vedlejší účastníci řízení, Česká
lékařská komora a Krajský soud v Brně.
Ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 1999 Česká lékařská komora
zastává stanovisko, že "opravný prostředek, podaný proti jejímu
rozhodnutí ze dne 10. 6. 1995, kterým nebylo vyhověno žádosti
MUDr. V. H. o udělení licence - osvědčení k výkonu soukromé
lékařské praxe, bylo oprávněné a správné, neboť MUDr. V. H.
nesplňoval podmínky stanovené příslušnými stavovskými předpisy
České lékařské komory k udělení předmětné licence." Rovněž pokud
jsou napadány formální vady tohoto rozhodnutí, nejde o vady
takového rázu, pro které by bylo nutno předmětné rozhodnutí rušit.
Na druhé straně Česká lékařská komora souhlasí s tím, že usnesením
Krajského soudu v Brně bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva
na soudní ochranu MUDr. V. H. a jeho opravný prostředek proti
rozhodnutí České lékařské komory měl být projednán a meritorně
rozhodnut. Podle jejího názoru má lékař nepochybně v případě
jakéhokoliv sporu o vydání či nevydání licence k výkonu soukromé
lékařské praxe právo na podání opravného prostředku k místně
a věcně příslušnému soudu. Toto právo má zejména v případě, pokud
Česká lékařská komora nevyhověla jeho žádosti o vydání osvědčení
k výkonu soukromé lékařské praxe. Česká lékařská komora se
domnívá, že usnesením Krajského soudu v Brně byla skutečně dotčena
ústavně zaručená práva MUDr. V. H., a proto navrhuje, aby Ústavní
soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu
v Brně zrušil.
Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze
dne 6. 1. 2000 uvedl, že relevantní podstatou ústavní stížnosti je
podle jeho názoru tvrzení stěžovatele, že soud svým pravomocným
usnesením zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
neboť tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu
veřejné správy, a může se proto obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Podle
názoru Krajského soudu v Brně k tvrzenému porušení ústavních práv
stěžovatele namítaným rozhodnutím nedošlo. Krajský soud v dané
věci rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí vedlejšího
účastníka v řízení podle části páté, hlavy třetí občanského
soudního řádu. Podle §250l odst. 1 o. s. ř. se podle ustanovení
této hlavy postupuje v případech, ve kterých zákon svěřuje soudům
rozhodování o opravných prostředcích proti nepravomocným
rozhodnutím správních orgánů. Z dikce ustanovení §250l odst. 1 o.
s. ř. jednoznačně vyplývá, že pravomoc soudu v řízení podle části
páté, hlavy třetí o. s. ř., která upravuje rozhodování o opravných
prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, je
dána výlučně tam, kde je soudu svěřena zákonem. Opravný prostředek
byl podán proti rozhodnutí České lékařské komory, bylo proto nutno
vycházet ze zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České
stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění zákona
č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických
zařízeních. Tento zákon zakládá pravomoc soudu k přezkumnému
řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř. pouze v případech,
kdy Česká lékařská komora vydá osvědčení o splnění podmínek
k výkonu soukromé praxe členů komory a k výkonu některých funkcí
v nestátních zdravotnických zařízeních. Opravný prostředek ve
smyslu §250l odst. 1 a násl. o. s. ř. není proto možno podat
proti jakémukoli rozhodnutí České lékařské komory, ale jen v těch
případech, kdy to zákon výslovně stanoví. Podle §250p o. s. ř.
soud usnesením opravný prostředek odmítne, je-li napadáno
rozhodnutí, jež přezkoumání nepodléhá. Vzhledem k tomu, že Krajský
soud v Brně dovodil, že napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka
není svou povahou rozhodnutím, které zakládá pravomoc soudu
k přezkumnému řízení podle části páté, hlavy třetí o. s. ř.,
postupoval ve shodě s ustanovením §250p o. s. ř. a opravný
prostředek odmítl. Důvody vedoucí soud k takovému postupu jsou
podle názoru soudu dostatečně a velmi podrobně zdůvodněny
v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a proto na
ně soud zcela odkazuje. K tvrzenému zásahu do ústavních práv
stěžovatele soud uvádí, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany
svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený
postup jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté,
hlavy třetí o. s. ř. Jestliže pak ustanovení §250l odst. 1 o. s.
ř. vymezuje okruh případů, v nichž je založena přezkumná pravomoc
soudu k rozhodování a opravným prostředkem napadené rozhodnutí
nespadalo do takto vymezeného okruhu případů, nelze odmítnutí
opravného prostředku podle §250p o. s. ř. v dané věci považovat
za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv
stěžovatele. Na základě uvedeného Krajský soud v Brně závěrem
navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná
odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového
materiálu a vyjádření účastníků řízení Ústavní soud dospěl
k závěru, že návrh je důvodný.
Především Ústavní soud konstatoval, že Česká lékařská komora
v dané věci rozhodovala v postavení orgánu veřejné správy, jak ho
chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, autenticky
pak definuje §244 odst. 2 o. s. ř. (orgán zájmové
samosprávy.pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy). Takové rozhodnutí České lékařské komory má tedy charakter
rozhodování ve věcech veřejné správy (delegované státní správy),
protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je podmínkou
sine qua non pro výkon podnikatelské činnosti v daném oboru.
Ústavní soud dále dovodil, že podle ustanovení §2 odst.
3 a 4 zákona ČNR č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České
stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění zákona
č. 160/1992 Sb., lze proti rozhodnutí České lékařské komory "ve
věcech podle odst. 2 písm. d)" podat opravný prostředek, o němž
"rozhoduje soud". Poznámka 1/ pod čarou poukazuje na §244 a násl.
o. s. ř., je však nutno mít na zřeteli, že tento zákon nabyl
účinnosti již dne 1. 6. 1991, tedy před 1. 1. 1992, od kdy bylo
obnoveno správní soudnictví (část pátá o. s. ř.). Při vědomí
závěru Ústavním soudem již nejednou učiněného (např. nález
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1998), že
poznámka pod čarou není součástí právního předpisu a může event.
mít pouze pomocný (orientační) interpretační význam, Ústavní soud
konstatoval, že v současné době lze, resp. se citované ustanovení
vykládá zpravidla tak, že opravným prostředkem se rozumí opravný
prostředek podle třetí hlavy, části páté o. s. ř. Podstatné je
i to, že jde-li o "opravný prostředek", je přípustný také proti
negativnímu rozhodnutí České lékařské komory, tj. proti
rozhodnutí, kterým je vydání osvědčení odmítnuto (žádost
zamítnuta).
Krajský soud v Brně odmítl opravný prostředek proti
rozhodnutí České lékařské komory podle ustanovení §250p o. s. ř.,
což odůvodňuje argumentem, že bylo opravným prostředkem napadeno
správní rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá. Je tomu prý
tak proto, že pravomoc soudu je založena jen v případech, "kdy
Česká lékařská komora vydá osvědčení o splnění podmínek k výkonu
soukromé praxe členů komory". Tento výklad je krajně pochybný
nejen proto, že opravný prostředek proti (kladnému) osvědčení lze
těžko očekávat, ale především proto, že zákon ve skutečnosti
poskytuje možnost podat opravný prostředek nikoliv jen proti
vydanému osvědčení, nýbrž "ve věcech podle odst. 2 písm. d)",
čemuž je nutno rozumět tak, že může být podán i proti negativnímu
rozhodnutí.
Ústavní soud při této interpretaci vychází z řady nálezů
pléna, kdy je při abstraktní kontrole ústavnosti upřednostňován
výklad ústavně konformní, ale i z názorů obsažených v nálezech
senátních, ze kterých vyplývá, že v případě, že zákon připouští
dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu
nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve
své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce
v souladu (nález sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaný pod č. 79,
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11).
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní
stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle
ustanovení §82 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, zrušit z důvodu porušení ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny základních
práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, neboť Krajský soud v Brně odmítl opravným
prostředkem napadené rozhodnutí přezkoumat. Porušení čl. 26 odst.
1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal, jelikož
výkon soukromé praxe zjevně spadá pod režim čl. 26 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
S ohledem na petit ústavní stížnosti, i s přihlédnutím
k zásadě minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů (srov.
např. nález sp. zn. III. ÚS 205/97, publikovaný pod č. 159, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9), Ústavní soud
nezrušil rozhodnutí České lékařské komory, přestože mu lze
vytknout jak řadu závažných hmotněprávních nedostatků, tak
i připustit některá procesní pochybení při jeho vydávání.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 5. září 2000